Říkám: nemyslete na sklizeň, jen na to, abyste náležitě zaseli.

Mnoho lidí tráví svůj život dětinským a nezodpovědným způsobem. Mají-li pocit, že jim to projde, využívají a zraňují druhé či své okolí bez ohledu na utrpení, které jim tím působí. Často se navenek tváří jako spořádaní, zákonů dbalí občané a jsou spokojení, pokud jejich obraz na veřejnosti zůstává bez poskvrny. To je však tragický omyl, protože v bardu se přesvědčíte, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, a že není kam utéct. Vnější obraz už neexistuje. Zůstává jen skutečnost.

Následky našich činů se projeví jako silné prožitky a rozhodují o naší schopnosti rozeznávat. Pro naše prožívání barda je tedy krajně důležité, jak během života používáme své tělo, řeč a mysl. Následky negativních činů na nás dopadnou s hrozivou a zničující silou. Následky činů pozitivních vyvolají nesmírně harmonické a prospěšné prožitky a zvětší naše šance na vysvobození ze samsáry.

Mnoho lidí této zákonitosti nedokáže porozumět, protože se zásadně liší od zkušeností ze života. Často děláme škodlivé věci, na které brzy zapomínáme, protože se jejich následky ihned neprojeví v žádné viditelné podobě (odložená karma). Žijeme si klidně dál. Někteří lidé dokonce v životě ubližují a působí obrovské škody, přesto však působí dojmem šťastných, úspěšných a blahobytných lidí až do konce svých dnů. Ve skutečnosti se však pouze obelhávají, protože následkům svých činů nikdy neunikneme.

Budhismus a hinduismus zdůrazňují, že podle karmického zákona budeme zakoušet následky svých činů – negativních i pozitivních.

Stejnou pravdu uznává i křesťanství: „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme, neochabneme-li, budeme sklízet ve stanovený čas.“

V bardech smrti (a v následujících životech) prožíváme následky svého chování na úrovni těla (zdraví nebo ne-moc, či životní problémy, nehody různého rozsahu…), řeči i mysli (psychické problémy, emoční nestabilita až trýzeň různé intenzity…).

Pokud toto pochopíme, máme zcela jistě dobrý základ, abychom věděli, co si počít teď.

V prvé řadě:

• Uznat, že se mne to týká (neprojektovat své nedovedné myšlení, řeč i skutky to do druhých – to oni mi to způsobili, oni mohou za mé problémy, za moji nepohodu). Příčina může být i v minulých životech – spustila se odložená karma…Neodejdete, dokud nezaplatíte do posledního haléře…
• Vyznat – přiznat (bez pocitů viny!), že toto je nedovedné a vede pouze k problémům rozličného rázu
• Opustit – začít myslet, mluvit i jednat dovedně v duchu „zákona“

Posléze se po malých krůčcích učit žít se soucítěním, laskavostí, štědrostí, přejetím všeho a všech bez vnitřního odporu – tak jak jsou, vyvarovat se nedovedného (viz hříchy), pěstovat dovedné (viz ctnosti). Kultivovat bdělost, snažit se oslabovat lpění a sebestřednost – egoismus. V každém případě se vyvarovat škodlivého jednání, mluvení i myšlení.

Bůh je ale milosrdný a odmění každou upřímnou a skutečnou snahu a dobrou vůli, přijme zpět všechny marnotratné syny. Stačí jenom začít. Každá sebedelší cesta začíná prvním krokem…

ZDROJ: Rob Nairn, Žití, snění, umírání