VZTAHY: UMÍTE MILOVAT 1?

Většina z nás neumí milovat. Spoustu let chodíme do školy, učíme se hygieně, slušnému chování, hře na hudební nástroj, zdokonalujeme se ve sportu, připravujeme na budoucí povolání…

vztahyKde a kdy jsme však prošli průpravou ke vztahům? Kde jsme se učili milovat? Jakou školu lásky jsme absolvovali? Můžeme namítnout – školu života, kde kantory byli naši rodiče, jiní blízcí, či úplně cizí lidé. Film, televize, knihy…Bohužel praxe partnerských vztahů této škole nevystavuje moc dobrý certifikát. Naše rodina dělala, co mohla. Rodiče, zranění stejně jako my, nám předávali hodnoty, projektovali do nás své tužby a plány – místo aby se ptali po těch našich a pomohli nám je rozvíjet. Občas nám rozkazovali, ocejchovali nás poznámkami o tom, kdo jsme, co jsme, na co máme a na co ne…a v mnohých z nás tyto cejchy vypálily stigma hluboko do nitra.

Ať už jsme v roli dítěte, rodiče, či partnera – musíme si s pokorou přiznat, že opravdu milovat sebe nebo druhé je velmi, velmi náročné! Všichni jsme nakonec amatéři – samouci, kteří se povětšinou učí stylem pokus – omyl. Navíc jsme často ve styku s lidmi, kteří ve skutečnosti neumí naslouchat, žijí pod tlakem povrchních, ale agresivně podsouvaných názorů z okolí, ze sdělovacích prostředků, z pokleslé filmové a televizní tvorby a dalších možných zdrojů nevalné úrovně. A bez rozmyslu jejich názory přebíráme. Což má svoje důsledky!

Co teda za lásku považovat lze, co nelze? Co je hodno následování a čemu je dobré se vyhnout?

Vybrala jsem pro vás z díla Umění milovat Ericha Fromma následující řádky, které napsal už v roce 1956. Po mírné úpravě vám předkládám k posouzení nejen text, ale i to, jak jste na tom se schopností milovat právě vy. Pokud máte ve vztazích problémy – nezoufejte, všechno lze s přiměřeným úsilím napravit. Pokud máte zájem, ozvěte se, pomohu Vám 🙂

Atributem lásky jsou péče, odpovědnost, úcta a poznání; které na sobě navzájem závisí. Jsou syndromem rysů vyzrálé osobnosti, tj. osobnosti, která plodně rozvíjí své vlastní síly, která chce mít jen to, pro co pracovala, která se vzdala narcistických snů vševědoucnosti a všemohoucnosti, která získala pokoru založenou na vnitřní síle, již může dát jen pravá tvůrčí činnost.

Akt lásky překračuje meze myšlení, překračuje meze slov. Je to odvážné ponoření do zážitku spojení se s druhým. Myšlenkové – psychologické – poznání je nutnou podmínkou pro plné poznání – uvědomění – v aktu lásky. Musím objektivně znát druhého člověka i sebe, abych mohl vidět jeho skutečnost, nebo lépe řečeno překonat iluze, iracionálně zkreslený obraz, který o něm mám. Jen když objektivně znám člověka, mohu jej poznat v nejhlubší podstatě, v aktu lásky.

Láska není především vztah k určité osobě; je to postoj, orientace charakteru, určující spřízněnost se světem jako celkem, a nikoli s jedním objektem lásky. Miluje-li někdo jen jednoho člověka a ke všem ostatním je lhostejný, není jeho láska nic jiného než symbiotické připoutání se, či rozšířené sobectví. Většina lidí věří, že lásku představuje objekt, ne schopnost. Věří dokonce, že je důkazem intenzity jejich lásky, nemilují-li nikoho jiného než „milovanou“ osobu. To je stejný klam, o němž jsme hovořili již dříve. Někdo totiž nevidí, že láska je aktivita, síla duše, věří, že vše, čeho je třeba, je najít správný objekt – a pak již vše půjde samo od sebe. Miluji-li skutečně jednoho člověka, miluji všechny lidi, miluji svět, miluji život.

Mezi různými typy lásky jsou ale rozdíly, které závisí na předmětu lásky:

Bratrská láska –  druh lásky, o němž hovoří bible slovy: Miluj bližního svého jako sebe samého. Je v ní obsažena smysl pro odpovědnost, péče, úcta, znalost každého jiného člověka, přání napomáhat jeho životu. Stejná slova (např. miluji tě) mohou být otřepanou frází, anebo něčím výjimečným podle toho, kým jsou vyslovena. To závisí na hloubce oblasti lidské bytosti, z níž vycházejí, a nikoli na vůli toho, kdo je pronáší. A zázračnou shodou padají do stejné oblasti toho, kdo je slyší. Tak posluchač, má-li schopnost rozlišovat, může rozlišit hodnotu slov. Láska se začíná rozvíjet jen v lásce k těm, kteří neslouží našim cílům. Soucitem s bezmocným člověk začíná rozvíjet lásku k svému bratru; a v lásce k sobě miluje též toho, kdo potřebuje pomoci, křehkou, nejistou lidskou bytost. Soucit zahrnuje prvek poznání a identifikace. Je to láska k bezmocným, láska k chudým a cizím (milovat vlastní krev není těžké).

Mateřská láska – pravá podstata mateřské lásky je v péči o růst a oddělení se dítěte. Vyžaduje to nesobeckost, schopnost dávat vše a nepožadovat nic než štěstí milovaného. V tomto stadiu hodně žen selhává. Narcisistická, panovačná, majetnická žena může být milující matkou, pokud je dítě malé. Jen skutečně milující žena, která je šťastnější, když dává, než když bere, která má pevné kořeny ve své vlastní existenci, může být milující matkou, když je dítě v procesu odloučení. Mateřská láska k dorůstajícímu dítěti, láska, která nechce nic pro sebe, je snad nejobtížnější forma lásky vůbec, což je tím klamnější, že své malé novorozeně může matka milovat snadno. Ale právě pro tuto obtížnost může být žena skutečně milující matkou jen tehdy, když umí milovat, když je schopna milovat svého muže, jiné děti, cizí lidi, všechny lidi. Žena, která není schopna lásky v tomto smyslu, může být něžnou matkou, jen pokud je dítě malé, nemůže však být milující matkou, jejíž prověřovací zkouškou je ochota snášet odloučení – a milovat dále i po odloučen

Erotická láska – je to touha po úplném splynutí, po spojení s druhým člověkem. Je svojí povahou exkluzivní, nikoliv univerzální. Je to snad nejklamnější forma lásky vůbec.“

Pokračování

Příspěvek byl publikován v rubrice ČLÁNKY se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.