VZTAHY: UMÍTE MILOVAT 2?

Erotická láska – je to touha po úplném splynutí, po spojení s druhým člověkem. Je svojí povahou exkluzivní, nikoliv univerzální. Je to snad nejklamnější forma lásky vůbec. Předně se často směšuje s výbušným zážitkem „zamilování“, s náhlým zhroucením přehrad, které do tohoto okamžiku oddělovaly dva cizí lidi.

láska10Ale tento prožitek náhlé blízkosti – intimity je svou podstatou velmi krátkodobý…Pro většinu lidí je jejich vlastní osoba, stejně jako lidé ostatní, brzy probádána a vyčerpána a důvěrnost představuje především pohlavní spojení…Mimo to jsou jiní činitelé, kteří pro mnohé lidi znamenají překonání odloučenosti. Mluvit o osobním životě druhého, o jeho nadějích a úzkostech, ukázat své vlastní dětinské stránky, dosáhnout společných zájmů vzhledem k světu – to vše se považuje za překonání odloučenosti. I projevovat svůj hněv, svou nenávist, svůj úplný nedostatek zábran je často považováno za důvěrnost…Ale všechny tyto typy těsného sblížení mají tendenci ztrácet časem na významu. Důsledkem toho je, že člověk hledá lásku u nové osoby, u nového cizince. Opět se cizinec proměňuje v důvěrně známého člověka, opět je zážitek zamilování se povznášející a intenzivní a opět ztrácí na intenzitě, až skončí v přání po nové lásce – vždy s iluzí, že nová láska bude jiná než ty předchozí. Těmto iluzím velmi napomáhá klamnost pohlavní touhy.

Pohlavní touha směřuje k splynutí – a není to nijak jen tělesná choutka, uvolnění napětí. Může být stimulována úzkostí ze samoty, přáním dobývat, či být dobýván, marnivostí, přáním ublížit a dokonce zničit – a to ve stejné míře, jako může být stimulována láskou. V myslích lidí je pohlavní touha často spjata s pojmem lásky, snadno proto docházejí k mylnému závěru, že se milují, když po sobě touží fyzicky…

Erotická láska, má-li být láskou, má jeden předpoklad: abych miloval z podstaty svého bytí – a abych prožíval druhého člověka v podstatě jeho bytí. Všechny lidské bytosti jsou v podstatě totožné. Všichni jsme částí jediného, všichni jsme jedno. Protože tomu tak je, nemělo by záležet na tom, koho milujeme. Láska je i aktem vůle, rozhodnutím oddat celý svůj život životu jiného člověka. V dobrém i zlém. V tomto je racionální jádro ideje o nerozlučitelnosti manželství, základ mnoha forem tradičního manželství, v nichž si partneři nevybírají, ale jsou pro sebe vybíráni, a přece se předpokládá, že se budou milovat. V dnešní západní kultuře se tato  idea jeví jako naprosto nesprávná. Předpokládá se, že láska je výsledkem spontánní citové reakce, náhlého propadnutí neodolatelnému citu. V této perspektivě se pohlíží jen na zvláštnosti obou lidí, a ne na to, že všichni muži jsou částí Adama a všechny ženy částí Evy. Zanedbává se jeden velice významný činitel lásky (a nejen erotické) – vůle. Milovat někoho není jen silný cit – je to rozhodnutí, je to slib. Kdyby láska byla jen cit, nebylo by základu pro slib věčné lásky. Cit přichází a může přejít. Jak mohu slíbit u oltáře – dokud nás smrt nerozdělí – jestliže tento můj akt nezahrnuje rozhodnutí a vůli?

Zdá se však, že tento názor přehlíží paradoxní charakter lidské povahy a erotické lásky. Všichni jsme jedno – ale každý z nás je jedinečná, neopakovatelná bytost, což se promítá i do vztahu k jiným lidem. Vzhledem k tomu, že všichni jsme jedno, můžeme milovat každého stejným způsobem ve smyslu bratrské lásky. Ale vzhledem k tomu, že jsme také všichni různí, volba člověka k trvalému vztahu by měla vzít v úvahu i souznění a přitažlivost na rovině erotické.

Držme se středu. Idea vztahu, který se dá snadno zrušit, není-li úspěšný, je stejně nesprávná jako idea, že vztah nesmí být zrušen za žádných okolností (např. psychopatie partnera spojená s týráním aj.)

 

Příspěvek byl publikován v rubrice ČLÁNKY se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.