SEBEPREZENTACE – vzbuzování dojmu

Všichni se někde a nějak předvádíme, nasazujeme si masky, děláme se jinými, než ve skutečnosti jsme, hrajeme divadlo, abychom učinili svému egu zadobře nebo abychom se pojistili proti případné ztrátě, nebo ve spoustě situací spíše proti strachu ze ztráty…

Sebeprezentace je jednání, kterým chce člověk vyvolat v druhých určitý dojem o sobě.

Nemusí být vždy jenom pozitivní. Někteří lidé sbírají zisky i za předvádění sebe jako slabého, bezbranného, neschopného…Jejich cílem – mnohdy ovšem neuvědomovaným – může být vzbuzení soucitu nebo obratný manévr, jímž se zbavují výčitek za to, že si neplní své povinnosti. Metaforicky lze pojmenovat tuto hru s okolím rčením: „Co po mně chcete, mám přece dřevěnou nohu“.

Předvádění se ve světle příznivém s sebou nese barvité líčení svých zásluh a kvalit, mimořádných možností a schopností, hovory o svých stycích, morálních zásadách…Cílem – který opět může být částečně nebo zcela nevědomý – je vzbudit v lidech, na nichž záleží dojem, že jsem na výši. Odborně, kulturně, morálně nebo jinak, že jsem prostě pro okolí mimořádně přínosný a užitečný.

Obě tyto formy sebeprezentace často slouží k manipulaci s okolím.

Sebeprezentace je také často nástrojem ke vzbuzení dojmu o loajalitě nebo čestnosti, poctivosti a opravdovosti tam, kde tyto vlastnosti ve skutečnosti člověku chybí. A tak se může stát prostředkem lží a předstírání. Proto je dobré rozklíčovat sebeprezentační strategie jedinců všude tam, kde na spolehlivosti a poctivosti lidí hodně záleží. Každý člověk se předvádí, avšak skutečná hodnota charakteru je určena tím, zda je sebeprezentace v souladu se skutečnými vlastnostmi daného člověka.

Způsoby, jimiž se snažíme vyvolat v druhých o sobě určitou představu, se nazývají sebeprezentační strategie. Lidé usměrňují své chování podle toho, co si myslí, že od nich očekává jejich okolí a podle toho, čeho chtějí  dosáhnout sami. Také se často snažíme svým stylizovaným chováním ovlivňovat a měnit představy, které si o nás vytvořili druzí tak, aby odpovídaly tomu, jak chceme, aby nás vnímali.

Člověk, kterému hodně záleží na uznání, jedná konformně, je poslušný, mění své názory podle toho, co druzí chtějí slyšet a vidět v jeho chování v určité situaci. Převládá u něj sebepojetí vnějškové, které se nazývá vysoko sebemonitorující.

Nízko sebemonitorující člověk jedná nezávisle, jde za vnitřními cíli. Nerad mění své chování podle očekávání druhých, takže často své okolí dráždí a provokuje, chová se spíše v souladu se svými vnitřními pocity a postoji.

Zjednodušeným vodítkem pro odhad míry pravdivosti sebeprezentace je dramatičnost gest a výrazových projevů, stylu mluvy a obsahu řeči lidí.

Pokud chcete porozumět lidem, je důležité naučit se vnímat, jakých strategií v sebeprezentaci používají. Potom také to, co tím sledují, jaké motivy jsou pod tímto chováním a zda – či do jaké míry – jejich prezentace sebe odpovídá jejich povaze a vlastnostem a jestli není pouhým předstíráním toho, čím nejsou, nebo zastíráním toho, oč jim ve skutečnosti jde.

Tento měsíc jsem se ke psaní článku nechala inspirovat knihou O lidské povaze od Vladimíra Smékala (český psycholog, který působí jako emeritní profesor Masarykovy univerzity v Brně).

Příspěvek byl publikován v rubrice ČLÁNKY. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.