PÝCHA.

Thomas Stearns Eliot jeden z významných básníků a tvůrců dvacátého století řekl: „Většina problémů ve světě vzniká proto, že lidé chtějí být důležití.“

Jsme pyšní a hrdí na svoji práci, na své děti, partnery, na dosažené úspěchy. Záměrně apelujeme u dětí na jejich pocit hrdosti, abychom je motivovali ke kýženému chování.

pycha - kuks1Proč teda křesťanští učitelé řadí pýchu na první místo mezi neřesti? Vždyť ani není nejnápadnější mezi plejádou lidských selhání. Vraždy, násilí, všude přítomné přehlcování sexem až pornografií… – proč zrovna pýcha?

Protože je u kořenů všech těchto fenoménů (nejen) dnešní doby. Pýcha našeptává: „Jsi lepší a moudřejší než ti ostatní, máš větší moc, proto veď to stádo tam, kde to vidíš jako dobré sám ty a tvoje velké já se spícím svědomím, zodpovědné (mylně) jenom sobě sama…“

Pojďme ale k běžnému člověku, který zas až tak velkou moc nemá.

Základem pýchy je myšlenka, či pocit, že jsem víc než ten druhý. Že jsem významnější, mám větší práva, a větší nárok na vznášení požadavků všeho druhu. A ostatní mi automaticky musí dát přednost. Ve frontě, v dopravní zácpě, při řeči, prostě všude. Jde o pocit vlastní nadřazenosti, nepřiměřené důležitosti oproti ostatním, až o více či méně zjevnou zpupnost a svévoli. Nebezpečí pýchy tkví hlavně v tom, že jak se člověk zařazuje výš, tak začíná odsuzovat, opovrhovat, nenávidět, rozčilovat se, předkládat neoprávněné nároky ostatním. Pocit převahy nad ostatními potom následně zrodí touhu, dát to najevo a ostatní ponížit slovem, myšlenkou, skutkem. Pocit vlastní důležitosti zplodí obrovskou podvědomou agresi, která se ale ve finále obrátí proti samotnému tvůrci důležitosti.

Tento jedinec nepochopil své pravé místa ve vesmíru, své postavení a předurčení v tomto životě, nenalezl smysl a cíl svého života. Nepocítil nikdy sladké plody pokory a služby ve prospěch bližního svého. Pyšný člověk má své chápání okolního světa a myslí si, že právě ono je to nejsprávnější a nejlepší. Jakýkoliv rozpor s jeho představami o tom, jaký má okolní svět být, může vyvolat v jeho duši bouři agresivních emocí: zlost, urážku, nenávist, pohrdání, závist, sebelítost aj. Tohle všechno vede k trápení, nemocem, ke smrti. Často to vypadá tak, že hrdopýšek většinu své energie vynakládá na dokazování své pravdy, na srovnávání se a soupeření s ostatními, na boj s okolním světem. Příkladem vystupňované neřesti pýchy je narcistická porucha osobnosti.

Definitivním koncem pýchy je osamělost. Pyšnému člověku se nemůže stát nic horšího, než že dostane přesně to, po čem touží: stane se nejlepším, má bezvýhradný nárok na to, dívat se na všechna spatra. Kdo by ale chtěl trávit čas s někým, kdo v hovoru neustále sklouzává ke svým úspěchům nebo k úspěchům svých dětí a druhého vůbec ani nepustí ke slovu? Pýcha vám totiž jistotu toho, že jste nejlepší, nedá. Naopak její kořeny často vychází z hluboké nejistoty člověka neukotveného hluboko v Bohu, v tom, co ho přesahuje. A ze zoufalé snahy vybudovat si alespoň trochu úcty k sobě samému.

Konečným výsledkem pýchy je snaha člověka postavit sebe, svůj rozum, svou moudrost nad cokoliv nebo kohokoliv v tomto světě a dokonce i nad Boha. Po vzoru Světlonoše, padlého anděla.

V evangeliu je na téma těch, kteří si na sobě zakládají a ostatními pohrdají, příběh o dvou mužích, z nichž jeden byl farizeus, velmi zbožný, dobrý, vážený člověk, a druhý neoblíbený a opovrhovaný celník – neboli výběrčí římských daní. Farizeus vstoupil do chrámu a modlil se: „Bože děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ Celník stál zcela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se v prsa a říkal: „Bože slituj se nade mnou hříšným.“ Ježíš toto podobenství uzavírá slovy: „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Příspěvek byl publikován v rubrice ČLÁNKY se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.