SEDMERO HLAVNÍCH HŘÍCHŮ

Je tradiční název pro 7 nectností, který  však můžeme také popsat jinak: jako 7 nebezpečných sklonů, odvádějících od štěstí a životní spokojenosti. Jedná se o:

pýchu, lakomství, smilstvo, nestřídmost, závist, hněv a lenost.

hříchyPÝCHA

ve vlastním slova smyslu je snahou o vlastní vyniknutí, ale patří pod ni také marná sláva, což je touha po pozemských poctách. Pýcha touha má dvě stránky:

a) snaha vyniknout nad vlastní lidské možnosti, být víc, než čím člověk je
b) vyniknout nad druhé

Pýcha má 7 dcer:

1) opovážlivost – nadhodnocovat své síly, vystavovat se nebezpečím, pokušením, nebo toužit po mimořádných milostech
2) ctižádost – touha po vznešených úřadech, poctách, vyznamenáních, ozdobách
3) marná sláva – touha po slávě u lidí
4) ješitnost a chlubivost, přetvářka
5) tvrdohlavost, lpění na vlastním úsudku
6) nesvornost a hádky
7) neposlušnost.

Pýcha je něco jiného než ješitnost. Démonická tvář pýchy spočívá ve studeném zalíbení v sobě a pohrdání druhými. Taková pýcha se skrývá zdánlivou skromností a pokorou: člověk je tak zaměstnán sám sebou a přesvědčen o své velikosti, že nemá zapotřebí uznání druhých, kterými pohrdá. Člověk ješitný naopak druhé chorobně potřebuje, aby v jejich očích vynikal. Pyšný si stačí sám sobě, ješitný potřebuje druhé. Ješitnost bývá zpravidla lehkým hříchem, lidé ješitní bývají zpravidla dětinští, směšní, zpravidla jsou dobrými partnery pro ty, kdo s nimi umějí jednat, protože jsou snadno manipulovatelní. Nadměrná samostatnost je vlastně pýcha.

Každé ráno si udělej malý test? Na koho myslíš od rána, na koho si vzpomeneš nejdříve? Na sebe sama? Na manžela (manželku)? Na děti? Na to, co tě přesahuje?  Nauč se mlčenlivosti, o sobě i o druhých, ve slovech i v darech. Nebráň se citům. Když jedna sestra přijala zprávu o smrti maminky bez jakéhokoli pláče, řekla její představená: Raději bych viděla její slzy, takto chová hrdinsky, ale nelidsky. Uznej, kolikrát jsme dlužníky za život, za výchovu, za nadání. Pomůže mimo jiné také schopnost se smát a to i sám sobě.

LAKOMSTVÍ

je nezřízenou láskou k hmotnému bohatství. Vede k hříchům proti spravedlnosti, k nedostatku štědrosti, k odpírání pomoci potřebným. Lakomství nemůže být cílem. Však se to také prozradí, když se o někom bohatém řekne, že na to má prostředky. Nikdy se neřekne, že dosáhl cíle.

Je k němu přidruženo sedm neřestí:
tvrdost srdce spojená s nelidskostí, neklid a strach o věci hmotné, násilnosti, falešnost, křívopřísežnictví, lstivost spojená s podvody, zrada.

Lakomství se týká (netýká jen peněz):
– i času: Jsou lidé, za kterými nemůžete přijít, pokud se nenahlásíte dlouho dopředu.
– i ochoty sloužit: Jsou lidé, kteří budou sloužit do roztrhání těla, ale… „Mám pomocníky, kteří mi nabídnou, že udělají všechno, kromě toho, že by odstoupili a přenechali místo dalším.“
– i duchovního života: Je nenasytnost po duchovních textech, jak upozorňuje už svatý Jan od Kříže.

Proti lakomství pomáhá rozlišit cíl a prostředky, nezapomenout, kde máme pravý poklad, věnovat se opačným ctnostem, být konkrétní v rozhodnutích: Neříkat: dám, až budu mít více, ale dám jedno procento z platu na potřebné a podobně.

SMILSTVO

je nezřízená touha po pohlavních požitcích, nedostatek cudnosti. Jejími následky jsou:
slepota mysli, pošetilost a tupost. Pošetilost je zaostalost citu, soudnosti, je způsobena upoutaností k pozemským věcem. Lidskou duši rozkoše pohlavní pohlcují.

Smilstvo má 9 dcer: pošetilost ve smyslu duchovní tuposti, ukvapenost, nepozornost v mravních úsudcích, nedůslednost v plnění předsevzetí, sebelásku,
přemrštěnou lásku k přítomnému světu, strach a zoufalství vzhledem k budoucnosti.

Proti smilstvu pomáhá rozhodnout se pro čistotu. Vyžaduje to vzbudit v sobě ochotu aspoň k nějaké oběti.  Když se objeví překážka, nepřemýšlím hned, jak ji odstranit nebo obejít, ale trpělivě se pustím do jejího překonávání.

Dále to chce hlídat si (nevystavovat se sám pokušení):
– myšlenky
– pohledy (není pravda, že člověk musí vidět nějaký pornofilm, aby věděl, co je na něm špatného. Zkažené jídlo, které se dostane do žaludku, člověk vyzvrací, ale zkažené obrazy zůstávají vryté v paměti.)
– jazyk (nebýt ani přeúzkostný ale ani hrubý, najít veselou a příjemnou střední cestu.)
– představivost, která je pokušením nejen pro muže, ale i pro ženy (v představách je druhý člověk dobrý pouze k tomu, aby posloužil jako nástroj k utišení naší touhy, zatímco má být vždy milován kvůli němu samotnému).

NESTŘÍDMOST

neboli obžerství je nezřízenost v jídle a pití. Alkoholismus je její nejsmutnější podoba.

Nestřídmost má pět dcer: oslabení mysli, nevhodnou veselost, šaškovství, mnohomluvnost a nečistotu.

Proti nestřídmosti pomáhá znovu promyslet, o co nám jde: „Nežijeme přece proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili.“ Je také velmi důležité se občas postit. Lékaři to nakonec doporučují a někdy i přikazují. Pořád dbát na zlatou střední cestu. Uvědomit si, že nikdo nemůže mít všechno, že každý si musí něco odepřít. Kontrolovat své chování u stolu a při jídle vůbec. Pozorovat jiné nestřídmé, a pak se z toho sám poučit.

ZÁVIST

je zármutek nad dobrem bližního, které hodnotíme jako vlastní škodu, umenšující naši velikost. Působí snahu snížit bližního. Někdy rozlišujeme závist, která se vztahuje k věcem a žárlivost, která se vztahuje k osobám. Slovo závist však obvykle uvádíme v obou případech.

Od hříchu prvních lidí v každém z nás dřímá Kain, který záviděl svému bratru. Takový závistivec nemá nikdy radost, naopak se neustále užírá. Nezná ani důvěru, neumí ani pochválit druhého ani upřímnou pochvalu přijmout. Když před ním mluvíte o úspěchu druhého, ani neposlouchá, protože celé nitro se v něm bouří a přímo křičí: “ A co já?“ Závist znamená nevděčnost, protože právě takový člověk zapomíná, že on má jiné dary, že jemu se podařily jiné věci.

Závist má šest dcer: rozšiřování klepů, pomluvy, nactiutrhání, škodolibost, smutek ze štěstí druhého, nenávist. Závist vede k sebezničení.

Královna se každý den ptala: „Zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější?“ A když už to nebyla ona, ale Sněhurka, chtěla ji zabít. A když se jí to napoprvé nepovedlo, rozhodla se změnit v čarodějnici. Vůbec jí v té chvíli nevadilo, že tím ztratí všechnu svou krásu. Šlo jí jen o zničení Sněhurky.

Je potřeba rozlišovat pocit závisti a hřích závisti. (Pozn. pocity se ale odvíjí od toho, co si myslím, od přesvědčení – a to lze nacvičit správně).  Nemilý pocit může mít každý. Nedivme se pocitu marnosti, u staršího svobodného muže, který je pozván na svatbu svého přítele. Je pochopitelné, že zpráva o narození čtvrtého dítěte u sousedů sevře u srdce manžele, kteří i po dlouhé době děti pořád nemají. Hřích začíná, když na takových citech rádi začneme stavět. Když po pocitu následuje myšlenka, pak slovo a nakonec skutek. „Vidělas Martinu, má tři děti, pěkně vedené, hezky oblečené a sama je pořád upravená.“ „To ano, ale má babičku, a navíc manžel hodně vydělává. Ale neřekla bych, že s ní je moc šťastný!“ Proto nikdy nedávejme takovýmto myšlenkám a pocitům zelenou.

Proti závisti pomáhá, když ji pravdivě pojmenujeme i ve vlastním případě. Nesrovnávat, nekritizovat a neobviňovat, ani sebe ani druhé. Vyhýbat se vyhýbání. I když se vám zdá, že je někdo lepší než vy, nevyhýbejte se styku s ním. Je to sice lepší než ho pomlouvat nebo kritizovat, ale soustavně se vyhýbat vás jen utvrdí v tomto hříchu. Uznat, že ten druhý je jiný a vyhnout se srovnávání. V modlitbě krátce prosit o požehnání i pro toho, komu se zrovna daří.

Jak se při závisti zachovat: Když nás přepadne, položme sami sobě tyto tři otázky: 1. Co přesně tomu druhému závidím, co on má a já ne? (Vzdělání, postava, majetek, vkus, nadání) 2. Je to má vina, že to nemám? (Pokud ano, litujme toho hříchu a dělejme pokání, včetně účinné nápravy.) 3. Mohu to nějak dohnat? Pokud ano, s Boží pomocí se do toho pustím. Nikdy není pozdě. Pokud opravdu ne, poděkuji Bohu za to, co jsem já a co se mě doposud podařilo. Tuto řadu otázek si zopakujme pokaždé, když nás závist začne rdousit. Upřímné odpovědi ať nám pomohou v boji s touto náklonností, která na rozdíl od těch ostatních nepřinese člověku žádné potěšení, ani to hříšné, jen ho vnitřně otravuje. Nadarmo se neříká: Užírá se závistí. Bledá závist.

HNĚV

byl kdysi nazýván krátké šílenství. V každém případě je to něco destruktivního. Je opravdu hříchem tato agresivita, která se v nás objeví proti naší vůli? Člověk cítí, že to v něm vybouchne a není schopen to zastavit. Je to jako proud žhavé lávy, která se pomalu ale jistě dere na povrch.

Hněv není hříchem, pokud jde o touhu po spravedlnosti a pokud tato není přehnaná a spojená s pomstychtivostí. Hříšný hněv nastane, když se touží po pomstě. Pomsta je nespravedlivá, nelegitimní odplata. Toužit po spravedlivém, léčebném potrestání provinilce není samo o sobě hříchem. Je to oprávněné a dobré. Hněv ve službě spravedlnosti dodá vnitřní sílu, jakou samotný rozum nevytvoří. Je však smutnou zkušeností, že člověk nesnadno nachází správný střed mezi touhou po spravedlnosti a pomstou.

Hněv působí další hříchy. Od vnitřních k vnějším to jsou: vnitřní odsuzování. Psychologové spočítali, že tři čtvrtiny z toho, co si pomyslíme, je odsouzení. Tady začíná hřích. Pak přijdou pomlouvačné řeči. Pomluva zabíjí tři lidi zároveň: toho, koho pomlouváme, nás, když to děláme i toho, před kým pomlouváme. Hněv zde skutečně působí destruktivně. Jsou podniky a úřady, kde provozují pomluvy jako každodenní sport. Nakonec se hřeší skutkem: hádky, násilí a zabíjení. Hněv je opravdu vražedný. Druhý člověk nás rozčiluje a ruší, odstraňme ho tedy.

Proti hněvu pomáhá nechávat si čas na rozmyšlenou, vžívat se do kůže druhého, cvičit se v trpělivosti. Bude nutné opustit snahu o dokonalost za každou cenu (nezdravý perfekcionismus). Vyhýbejme se také všemu, co nás zneklidňuje a znervózňuje. Nevyspalý člověk vzkypí velice rychle. Také alkohol požitý v jakémkoli množství působí, že hněv narůstá přímo neomezeně. Lékem číslo jedna proti hněvu je však odpuštění.

LENOST

V psychologickém slova smyslu je nedostatek aktivity. Je to ne – moc, protože každý zdravý člověk má přirozenou touhu po pohybu a činnosti. Lenost v mravním smyslu spočívá v tom, že se člověk vyhýbá činnosti, která je jeho povinností. Lenoch dělá, jen to, do čeho se mu chce. Student, který celé odpoledne jezdí s motorovou sekačkou po trávníku a večer se vrací upocený domů, vypadá jako velice aktivní. Ve skutečnosti podlehl duchovní lenosti, protože se měl připravovat na maturitu. Sečení se měl věnovat jen krátce jako aktivnímu odpočinku a pak se vrátit ke knihám.

Duchovní lenost je něco mnohem horšího než nedělat nic, je to vlastně ochrnutí duše a tedy smrtelné nebezpečí. Církevní otcové nazývají tuto sedmou a poslední náklonnost ke zlému zakyslost, „octovatost“ , latinsky acedia. Projevuje se především útěkem od duchovních záležitostí. Také je nazývána poledním démonem, nebo pokušením uprostřed dne, protože zasahuje člověka ve středním věku, uprostřed životního „dne“. Útočí na naše životní rozhodnutí: pro věrnost v manželství, pro zasvěcený život, pro kněžství. Přitom pro křesťana znamená věrnost – být věrný hlavně v lásce.

Duchovní lenost má tyto dcery: malomyslnost vzhledem k obtížným prostředkům, strnulost vůči přikázáním. Dále se projevuje tím, že napadá nejvyšší duchovní hodnoty. Je to přímo jed, který ohrožuje naději a lásku.
Lenost dále působí: nevraživost vůči duchovním a zbožným osobám, nevraživost vůči dobrým věcem a těkání po nedovoleném. Lze opravdu říci, že je matkou všech neřestí (zahálka je matkou všech neřestí).

Duchovní lenost je zákeřná. Člověk, který jí byl postižen, si vůbec neuvědomuje, jak je na tom zle.
Za prvé proto, že si stále omlouvá svou roztěkanost a zaneprázdněnost. Např: „Nemusím se modlit, protože přece žiji stále v přítomnosti Boží. A modlím se i za volantem.“ Co by však řekla snoubenka kdyby jí její milý řekl: „Myslím na tebe pořád, i za volantem, ale nemám čas ti zavolat a nestavím se u vás.“
Za druhé proto, že duchovní lenost nás prostupuje pomalu, aniž bychom si toho hned všimli. „Tolik toho musíme zařídit do svatby: připravit hostinu, sehnat bydlení. Až budeme svoji, bude víc času a každý večer se budeme společně modlit.“ Za deset let: „Nemyslela jsem si, že jen tak těžké být doma s malými dětmi. Až vyrostou, bude víc času a každý večer se budeme společně modlit.“ Za deset let: „Zaměstnání je tak vyčerpávající, až budu v důchodě, bude víc času a každý večer se budeme společně modlit.“
Za třetí proto, že duchovní lenost využívá jiných zranění nebo komplexů a přímo se v nich uhnízdí. Lidé nerozhodní, v dětství odstrkovaní jsou její oblíbenou kořistí.
Za čtvrté proto, že celé naše okolí nás k duchovní lenosti přímo vybízí. Reklama nám ji předkládá jako něco správného a nutného. Jedna z typických reklamních scének: Tělnatá paní se uvelebí ve vycpávaném křesle u koupaliště, popíjí velkou kolu a dívá se jak jí helikoptéra spouští balík zboží z hypermarketu. Do toho se ozve: „Příští sobotu nechoďte nakupovat, zboží vám dovezeme, kam budete chtít. Nestyďte se za to, že jste lenošní!“ Reklama vytváří dojem, že nejsou žádné hlavní hříchy. Stále vybízí k lenost, obžerství a závisti. Nejvíc nás navádí k lenosti, ačkoli žijeme v uspěchané a přesycené činností. Místo namáhavého a dlouhého studia se nám nabízí rychlokursy: třeba španělsky za tři týdny. Výsledkem je přiznání jednoho absolventa kurzu rychlého čtení: „Kurs jsem zvládl. Moc mi pomohl. Teď čtu opravdu rychle. Vojnu a mír jsem přečetl za dvacet minut. Píše se tam o Rusku.“
Duchovní lenost není touha po odpočinku. Ten potřebuje každý, nejen ručně pracující lidé. Nevzít si dovolenou, neudělat si čas pro své tělo i pro svou duši je hřích.

Proti duchovní lenosti pomáhá: Žít přítomný okamžik. Lenoch si buď přikrašluje minulost nebo sní o budoucnosti. Každý okamžik však máme přijímat jako dar a využít k lásce. Znovuobjevit modlitbu, což někdy vyžaduje skutečný boj. Zůstat ve své komůrce, obnovovat věrnost v Bohu v maličkostech.

Neutíkat se do spánku. Přílišná spavost je stejně nebezpečná a škodlivá jako nespavost. Udělat každou věc včas a ve vhodnou dobu. Než začnete hned ráno rovnat sklenice se zavařeninami, což může počkat, raději si sedněte a udělejte si seznam dnešních prací a seřaďte je podle důležitosti.

Nebát se vzít na sebe odpovědnost. Nenechávejte všechno na druhých: manželovi, přátelích, spolupracovnících. Být pokorný a smířlivý neznamená nechat věcem volný průběh. Přestaňte být vagónem, staňte se lokomotivou. Rozhodněte se a polo-přátelský a polo-zamilovaný vztah se sekretářkou ukončete. Nevymlouvejte se na to, že se stejně za tři měsíce bude stěhovat pryč. Jednejte hned.

Nezoufejte, pokud jste se v některém z hříchů našli. Bůh je milosrdný a důležitá je i naše upřímná snaha o zlepšení v dané oblasti (pozor na perfekcionistické snahy!). Hřích není nikdy to hlavní, i když se s ním potýkáme každý. Nejdůležitější je spása, ovoce Božího milosrdenství. „Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala být milost.“ (Římanům 5,20)

ZDROJ:

http://www.poutnik-jan.cz/vira-pro-samouky–c/sedmero-hlavnich-hrichu-sklonu-k-horsimu/

 

Příspěvek byl publikován v rubrice ČLÁNKY se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.