SEBEPREZENTACE – vzbuzování dojmu

Všichni se někde a nějak předvádíme, nasazujeme si masky, děláme se jinými, než ve skutečnosti jsme, hrajeme divadlo, abychom učinili svému egu zadobře nebo abychom se pojistili proti případné ztrátě, nebo ve spoustě situací spíše proti strachu ze ztráty…

Sebeprezentace je jednání, kterým chce člověk vyvolat v druhých určitý dojem o sobě.

Nemusí být vždy jenom pozitivní. Někteří lidé sbírají zisky i za předvádění sebe jako slabého, bezbranného, neschopného…Jejich cílem – mnohdy ovšem neuvědomovaným – může být vzbuzení soucitu nebo obratný manévr, jímž se zbavují výčitek za to, že si neplní své povinnosti. Metaforicky lze pojmenovat tuto hru s okolím rčením: „Co po mně chcete, mám přece dřevěnou nohu“.

Předvádění se ve světle příznivém s sebou nese barvité líčení svých zásluh a kvalit, mimořádných možností a schopností, hovory o svých stycích, morálních zásadách…Cílem – který opět může být částečně nebo zcela nevědomý – je vzbudit v lidech, na nichž záleží dojem, že jsem na výši. Odborně, kulturně, morálně nebo jinak, že jsem prostě pro okolí mimořádně přínosný a užitečný.

Obě tyto formy sebeprezentace často slouží k manipulaci s okolím.

Sebeprezentace je také často nástrojem ke vzbuzení dojmu o loajalitě nebo čestnosti, poctivosti a opravdovosti tam, kde tyto vlastnosti ve skutečnosti člověku chybí. A tak se může stát prostředkem lží a předstírání. Proto je dobré rozklíčovat sebeprezentační strategie jedinců všude tam, kde na spolehlivosti a poctivosti lidí hodně záleží. Každý člověk se předvádí, avšak skutečná hodnota charakteru je určena tím, zda je sebeprezentace v souladu se skutečnými vlastnostmi daného člověka.

Způsoby, jimiž se snažíme vyvolat v druhých o sobě určitou představu, se nazývají sebeprezentační strategie. Lidé usměrňují své chování podle toho, co si myslí, že od nich očekává jejich okolí a podle toho, čeho chtějí  dosáhnout sami. Také se často snažíme svým stylizovaným chováním ovlivňovat a měnit představy, které si o nás vytvořili druzí tak, aby odpovídaly tomu, jak chceme, aby nás vnímali.

Člověk, kterému hodně záleží na uznání, jedná konformně, je poslušný, mění své názory podle toho, co druzí chtějí slyšet a vidět v jeho chování v určité situaci. Převládá u něj sebepojetí vnějškové, které se nazývá vysoko sebemonitorující.

Nízko sebemonitorující člověk jedná nezávisle, jde za vnitřními cíli. Nerad mění své chování podle očekávání druhých, takže často své okolí dráždí a provokuje, chová se spíše v souladu se svými vnitřními pocity a postoji.

Zjednodušeným vodítkem pro odhad míry pravdivosti sebeprezentace je dramatičnost gest a výrazových projevů, stylu mluvy a obsahu řeči lidí.

Pokud chcete porozumět lidem, je důležité naučit se vnímat, jakých strategií v sebeprezentaci používají. Potom také to, co tím sledují, jaké motivy jsou pod tímto chováním a zda – či do jaké míry – jejich prezentace sebe odpovídá jejich povaze a vlastnostem a jestli není pouhým předstíráním toho, čím nejsou, nebo zastíráním toho, oč jim ve skutečnosti jde.

Tento měsíc jsem se ke psaní článku nechala inspirovat knihou O lidské povaze od Vladimíra Smékala (český psycholog, který působí jako emeritní profesor Masarykovy univerzity v Brně).

Rubriky: ČLÁNKY | Napsat komentář

VNITŘNÍ ROZHOVORY

V hlavě nám neustále běží myšlenky. Vzpomínky, plány, hodnocení, diskuze se sebou, s druhýma…Co jsme zvládli, co jsme nezvládli, jak jsme měli, či neměli reagovat. Jací jsme pašáci, či naopak – jak jsme nedocenění, ublížení, jak je s námi druhými, či osudem pěkně nebo nespravedlivě nakládáno…

Tyto zdánlivě nedůležité „vnitřní rozhovory“  mají obrovský dopad na naši pohodu. Pokud jsme schopni sledovat – uvědomit si a posléze změnit to, co se nám honí hlavou – pokud nám to škodí, dokážeme podstatně ovlivnit to, v jakém světě budeme žít. Zda budeme dobře naladěni a tím pádem si budeme všímat toho, co je kolem nás pěkné, co se nám líbí, co je pěkného na lidech, které potkáváme, co se nám daří, či v minulosti podařilo, čeho jsme dosáhli – prostě všechno, co stojí za to žít. Nebo se necháme myšlenkami nasměrovat do oblastí, kde jsou samé problémy, nepříjemní lidé, nedostatky až zlořády rozličného charakteru…

Prvním krokem na této cestě je učit se sledovat svůj vnitřní dialog a posunout své myšlenky na jemnější a pozitivnější úroveň. Naše myšlenky totiž podstatně ovlivňují náš reálný svět. Posuzujete a kritizujete se často, aniž byste se pochválili za to, co už jste dokázali? Říkáte si, že se málo snažíte? Všímáte si výhradně toho, co je problémové, co nefunguje i když spousta věcí ve vašem životě je v pořádku či nad průměrem? Dáváte si příliš krátké termíny a potom máte neustále naspěch? Soustředíte se na to, čeho je málo a co je špatné, anebo na to, co funguje a v čem se vám daří…?

Abyste si vytvořili spokojenější život, je třeba naučit se sledovat své vnitřní dialogy, což znamená učit se pracovat se svojí myslí tak, aby byla vaším sluhou a ne pánem, aby vás poslouchala a ne aby vám vládla. Je to cesta, na níž si rozvíjíte dovednost vybírat si myšlenky a nenechat se ovládnout vším, co vás napadne.

Pokud se vám zatím nedaří zabývat se tím, čím se zabývat chcete, nezoufejte. Můžeme se to naučit spolu 🙂

Rubriky: ČLÁNKY | Napsat komentář

Jeden z možných kroků k řešení krize hodnot a morálky

Ženy se vzmužily a mileniálové jsou rozmazlení. Vychovali jsme si psychopaty?

Vztahový a rodinný psycholog Petr Hroch o tom, proč se ženy vzmužily a jak rodiče předávkovaní svobodou předávkovali své děti

Zveřejněno: 23. 2. 2020Petr Hroch 

Hodně lidí se domnívá, že když někdo vykazuje psychopatické rysy v dospělosti, tak k tomu měl predispozice už od narození. Ale jen málo lidí si je vědomo faktu, že za rozvoj psychopatických poruch by mohlo být zodpovědné dětství do pěti let. A ono často je. Historický kontext se ostatně výrazně podepsal na způsobu, jakým rodiče vychovali dnešní mileniály. Ti si teď myslí, že jsou pány světa, který bude skákat tak, jak oni budou pískat.

Současná společnost tak začíná postrádat skutečné mužské kvality, jakými jsou vytrvalost, překonávání výzev a schopnost vypořádávat se s nepříjemnými životními okolnostmi. To vyvolává v lidském společenství nerovnováhu a vede k pomalému, ale jistému vzmužení žen a odmužení mužů.

EGOCENTRIČTÍ MILENIÁLOVÉ

Psychopatické rysy můžeme vysledovat už v samotné definici mileniálů. Sebestřednost, sdružování na sociálních sítích spíš než v realitě, sdružování ne kvůli vztahům, ale kvůli zážitkům, vysoká soutěživost, nezakotvenost, flexibilita. To jsou v podstatě rysy psychopatů. U drtivé většiny psychopatů, kteří nejsou genetičtí nebo takzvaně „od narození“, se na rozvoji jejich poruchy podílí rodičovský systém.

Zdrojem úspěchu byla spíš konformita. Po revoluci se to překlopilo a najednou bylo zdrojem úspěchu vyniknout.

Kdo je k tomu tedy vychoval? Husákovy děti. Generace, která byla sama vychovávána v úzkosti, která část života prožila v socialismu, jenž se náhle překlopil do kapitalismu. Obrovský šok, stres, zhroucení hodnot. A potřeba dát svým dětem „tu volnost“, kterou si oni sami nemohli dopřát. „My jsme nemohli říkat věci na rovinu, tak můj chlapec si bude říkat, co si myslí. On je osobnost!“

A právě tímto se podporují při výchově psychopatické vlastnosti. Dětem totiž chybí hranice. Trpí neschopností pracovat s časem, ignorují autority. To s sebou sice přináší každá mladá generace, ale v těch předchozích hranice docela jasně vymezoval společenský i politický systém, ve kterém dávalo větší smysl nevyčnívat a být spíše průměrný. Kariérní systém fungoval jinak než v dnešní vlčí soutěži, budovaly se spíš takzvané kádrové rezervy. Samozřejmě, že se pár šikovných psychopatů někam procpalo i tehdy, ale zdrojem úspěchu byla spíš konformita. Po revoluci se to překlopilo a najednou bylo zdrojem úspěchu vyniknout.

UMAZLIT K SMRTI

Ne vždy totiž musí být příčinou psychopatie to, že je dítě týrané, zneužívané a končí v pěstounské péči, ale naopak to, že je nezdravě milované, přehnaně ochranitelským způsobem. Matky syny nadbytečně rozmazlují. Do jednoho roku dítě rozmazlit nejde, ostatně slovo mazel pochází z jidiš a znamená „štěstí“, mazel je tedy šťastné dítě. Ale po prvním roce už musí přijít výchova limitující. Žena z chlapce nikdy nemůže vychovat muže, to musí táta. Žena ukazuje, v čem je ten táta „dobrej“ a k čemu chlapi na světě jsou. Ale jinak musí nechat prostor ve výchově muži.

Maminky vychovávají ne-chlapy. Osobně to nazývám odmužením mužů a vzmužením žen.

Pokud měl chlapec doma typický mamahotel, může v dospělosti paradoxně projevovat stejné psychopatické rysy jako deprivované dítě. Bude přesvědčen o vlastní genialitě a v hlavě bude mít zakódovanou představu, že mu – stejně jako máma – bude i celý svět sloužit.

ZKÁZA MUŽSTVÍ

A to představuje zkázu mužství v naší zemi. Maminky vychovávají ne-chlapy. Osobně to nazývám odmužením mužů a vzmužením žen. Jsem zastáncem toho, že svět funguje na jin-jangovém principu, kde systém funguje na samobalančním mechanismu a v každém okamžiku usiluje o rovnováhu.

Psychopatizace společnosti spočívá v tom, že všichni chtějí všechno hned, všichni se považují za úžasné a obdivuhodné.

Když pak v nějakém systému mužský jang nefunguje, tak ho musí jinová žena někde najít. A buď ho najde v sobě, vzmuží se, nebo ho jde hledat někde k někomu, kdo si své mužství zachoval (nebo ho umí alespoň hrát).

Každá dlouhodobě udržitelná společnost ale potřebuje zdravou majoritu, která ustojí deviace elit. Alfa samci nikdy nebyli dva v jedné smečce, generálové taky ne. I prezidenta má každý stát jen jednoho. A najednou tady máme generaci samých králů. Psychopatizace společnosti spočívá v tom, že všichni chtějí všechno hned, všichni se považují za úžasné a obdivuhodné.  A to je průšvih.

JAK Z TOHO VEN?

Osobně vidím cestu ven v rodinách, kde rodiče nebudou nastavovat dítě na výkon ani na majetnictví, ale na prožitek, na bytí a na sdílení. Vést děti k prožitku, všímavému prožívání, k přijetí emocí a těla. Při výchově učit děti i trpět, dopřát jim stres. Aby si zažily život takový, jaký je, v přiměřených hranicích, které zvládnou. Tatínek někdy zakřičí, maminka nemá vždycky náladu. A je to v pořádku.

Rodiče v takové rodině otevřeně a nahlas popisují, co teď dítě pravděpodobně prožívá, a učí ho ty věci přijímat. I frustraci. Protože tady na světě prostě je a ono bude v životě zažívat i nepříjemné věci. Nebude mít všechno rychle a hned. Budou-li děti takhle směrovány, nebudou mít takové sklony k psychopatizaci. Tohle stačí mít na paměti a míra psychopatizace v naší společnosti se výrazně změní.

Rubriky: ČLÁNKY, PŘEVZATO | Napsat komentář

MUŽ A ŽENA Z DUCHOVNÍHO HLEDISKA

Co je pohybem lásky z hlediska duchovních rodinných konstelací? V rámci základního mezilidského vztahu, vztahu mezi mužem a ženou z duchovního pohledu…

Partnerský vztah začíná zcela obyčejně. Muž potřebuje ženu a žena muže, aby se cítili úplní. Tradiční muž je nositelem kvality jang, tradiční žena kvality jin.

Kvalita jang je ve vztahu a v rodině reprezentována především akcí – angažováním se ve světě, silou, bojem (lovem), vzruchem, zabezpečuje – ochraňuje zvenčí, direktivností – vyžadováním řádu a pravidel.

Kvalita jin je jemná, křehká, citlivá, přizpůsobivá – nechává plynout a stát se. Pečuje, je empatická – umí se vcítit, zabezpečuje intimitu a teplo rodinného krbu.  

Nezadaný muž potřebuje ženu minimálně ve svém srdci, kterou ctí především ve vlastní matce a ženství jako takovém. Stejně tak žena, která žije sama je úplnou pouze v případě, pokud ctí muže a mužství.

Jedním z největších problémů dneška je, že ženy se často zdráhají dát mužům úctu. Má to dalekosáhlé dopady na děti. Z věrnosti ke svému otci totiž děti uskuteční to, čím matka na otci pohrdá. To je za to kompenzací a to je trestem. Není možné vyčlenit nebo pohrdat něčím, co patří k celku.

V partnerském vztahu je jasné, že se podaří vztahu přitakat jen tehdy, když muž ctí ženu takovou, jaká je, a když žena ctí muže takového, jaký je, přesně jak je. Toto přitakání je duchovním pohybem.

Mnoho lidí vstupuje do partnerského vztahu s představou, jaký musí partner být. Když takový není, chtějí ho odpovídajícím způsobem změnit. Tím už je naprogramován rozchod. Kdo není respektován takový, jaký je, ten nemůže zůstat – z věrnosti sám k sobě.

Přitakání: „Miluji tě takového, jaký jsi, přesně tak jak jsi“ dá partnerovi jistotu. Cítí se ve své lásce k partnerovi jistý.

Toto přitakání v sobě obsahuje ještě mnoho dalších věcí.  Obsahuje to, že muž ženě říká: „Taková jaká jsi, jsi pro mě správná, z takové jaká jsi, se raduji.“ Radost je nejkrásnějším přitakáním. Pak přidá ještě něco: „Raduji se z tvé matky, jaká je, a raduji se z tvého otce, jaký je.“ Cítíte najednou ten rozdíl? O kolik jistěji se partner u druhého cítí, když jsou jeho rodiče milováni a uznáni přesně takoví, jací jsou?

Jde to ještě dále: „Říkám ano tvému údělu a osudu, tak jak jsou. Říkám ano tvému údělu a osudu, ať už mě to stojí cokoli.“

Takto se dostáváme do souznění s pohybem ducha. Taková je láska ducha – je každému nakloněna tak, jak tento člověk je. Takže v souznění s pohybem ducha se dostanu do lásky, která pár na vyšší úrovni a v hloubi spojí a sjednotí v jedno tak, jak to běžné představy o lásce mezi mužem a ženou neumožní. Co pochází z ducha, je prapůvodním pohybem života. Touha muže po ženě a touha ženy po muži je prazákladním pohybem života a prazákladním pohybem lásky.

SHOVÍVAVOST

Po dokončení mého studia v Německu jsem se pustil do dalšího studia, jako přípravu na další práci. Na konci semestru a na konci roku byly zkoušky. Člověk dostal papír se spoustou otázek, které musel písemně odpovědět. Aby zkoušku udělal, musel správně odpovědět na 40% otázek. 40% stačilo, abyste udělal zkoušku.

To platí i pro naše partnery: 40% je dostatečně dobrých…

Musíme se rozloučit s představou dokonalé lásky. Je nelidská. 40% je dobrých. U toho zbytku se cvičíme ve shovívavosti. Shovívavost je láska, úžasná láska.

Hodně jsem přemýšlel o řádech lásky. K řádům lásky mezi mužem a ženou patří také to, že každý tomu druhému dovolí alespoň 10 hříchů.

To je řád lásky. Cítíte, jak je krásný? Hřešíte pak  méně nebo více? Nepotřebujete to. Otvírá se tu pro vás prostor svobody pro lásku.

Bert Hellinger: Láska ducha

Rubriky: ČLÁNKY, PŘEVZATO | Napsat komentář

Úroveň vědomí a Fyziologické procesy v mozku

Lidské vědomí se může nacházet na různě vysokých úrovních.  Každá úroveň je specifická a nese s sebou konkrétní kvalitu bytí danou postoji a chováním, které  vyplývají z dosažené charakterové úrovně jedince.

Také fungování mozku se odvíjí od úrovně vědomí daného jedince.

Ve fyziologických dějích mozku a jeho vzorcích (modelech) zpracování informací dochází u člověka po dosažení přelomové úrovně vědomí  200  (od nižšího já řízeného egem k vyššímu Já, řídícímu se duchovními principy) k zásadním a hlubokým změnám.

Můžeme je shrnou následovně:

Pod úrovní vědomí 200:

Procesy v levé hemisféře se podobají fungování mozku zvířat, neboť se ubírají především směrem k osobnímu přežití, takže jsou u člověka podřízené egu.

Z tohoto pohledu jsou ostatní lidé, včetně rodiny a přátel (členů tlupy), vnímáni především jako prostředek pro přežití.

Intelekt se stává hlavně nástrojem živočišných pudů a slouží sebestředným cílům. Následné reakce jsou tudíž primitivní, zaměřené na přežití, a probíhají ve smyslu uteč nebo bojuj.

Projevují se i neurohormonálně – například vyplavením kortizolu a adrenalinu, což vyvolává stres v imunitním systému a v systému akupunkturních bodů.

Dominance levé části mozku je rovněž vidět na omezeném nebo dokonce neexistujícím uvědomění, protože mozek je naprogramován pouze na živočišné přežívání.

Vzpomínky na sled událostí jsou ukládány v oblasti hipokampu, takže v budoucnu mohou být opět vyvolány a posílí představu události vnímané v určitých souvislostech podle toho, jak jej ego svými technikami a snahou přežít v minulosti vysvětlilo.

Vzpomínky jsou tedy na nižší úrovni vědomí pod úrovní 200 nabíjeny negativními emocemi a ukládány společně se strachem, úzkostí, hněvem, záští nebo potěšením ze zisku.

Nad úrovní vědomí 200:

Začíná převládat pravá (nedominantní) hemisféra. Vnímání je inteligencí upravováno a celkový význam událostí je vnímán v souvislostech, které odpovídají úrovni vědomí.

Vzpomínky jsou klidnější, než jaké by byly v případě uložení levou hemisférou.

Pravá hemisféra má fyziologické procesy a zpracování informací produchovnělé a tak neurohormonální reakce uvolňuje endorfiny a vyrovnává akupunkturní systém.

Současně se do amygdaly (centra emocí) uvolňuje vazopresin a oxytocin, které prostřednictvím „sociálního mozku savců“ souvisejí s mateřskými instinkty, rodičovským chováním, životem v páru a schopností navazovat vztahy.

Sklon zpracovávat informace zdravějšími způsoby je v raném věku ovlivněn vzděláváním, klasickou hudbou, estetikou a náboženstvím, a to vše má vliv na tvorbu nervových spojení v mozku.

Výzkumy mozku ukazují, že nedominantní hemisféru lze stimulovat uměním, pobytem v přírodě, hudbou, spiritualitou a estetikou – což vede ke zvýšenému altruismu, vnitřnímu klidu a vyšším úrovním vědomí.

Další výzkumy prokázaly, že mozek je „neuroplastický“, že reaguje na meditační techniky a jeho fyziologické procesy se po nich mění.

Význam:

Duchovním úsilím a záměrem měníme fungování našeho mozku a fyziologické procesy v těle a zakládáme zvláštní prostor pro duchovní informace v pravé části prefrontální kůry.

David R. Hawkins – Vzestup po úrovních vědomí

Rubriky: ČLÁNKY, PŘEVZATO | Štítky: | Napsat komentář

Vánoční bajka

Kdysi dávno svolala zvířata sněm. Liška se zeptala veverky: „Co pro tebe znamenají Vánoce?“

Veverka odpověděla: „Pro mne Vánoce znamenají krásný stromeček ozdobený spoustou svíček a cukrovím, které mám tak ráda.“

Liška se připojila se svou představou: „Pro mne samozřejmě nesmí chybět voňavá pečená husička. Bez pečínky by to opravdové Vánoce nebyly. „Do řeči se jim vložil medvěd: „Vánočka! O Vánocích musím mít obrovskou sladkou vánočku!“

Slyšet se dala také straka: „Podle mne jsou o Vánocích nejdůležitější krásné a zářící šperky. O Vánocích se má všechno jen třpytit.

„Pozadu nechtěl zůstat ani vůl: „Vánoce dělá Vánocemi teprve šampaňské. Já bych ho vypil klidně dvě lahve!“

A osel, který to už nevydržel, se rychle zmocnil slova: „Vole, zbláznil ses? Vždyť na Vánocích je nejdůležitější Ježíšek. Copak jsi na to zapomněl?“

Vůl se zastyděl, sklopil velkou hlavu a zabučel: „A vědí to vůbec lidé?“

Bruno Ferrero

Rubriky: ČLÁNKY | Napsat komentář

VZTAHY: Win – Win

Win-win strategie je styl jednání při přirozeném střetu zájmů, který si klade za cíl vyjít vstříc všem jeho účastníkům.

V mezilidských vztazích se setkáváme se čtyřmi základními metodami lidské interakce (jednání, chování, negociace – umění vyjednávat):

  1. win-lose – konfrontační metoda. Vítězství jedné strany je prohrou druhé. Styl jednání je autoritativní. Cílem je zaměřit se jen na získání toho, co jedna strana chce, bez ohledu na potřeby ostatních.
  2. lose-lose – kompromisní metoda. Jednání, při kterém není plně uspokojena ani jedna strana. Namísto usilování o výhru „kdo s koho“ se strany dohodnou, že vzájemně sleví ze svých požadavků. Může se taky jednat o mstu, když jedná strana usiluje o zničení druhé za cenu vlastních obětí či zničení (filosofie terorismu a msty)
  3. lose-win – „rohožkové“ jednání. Jedna strana se snaží těžit výhody z principu podřízení (podlézání, citové vydírání). Styl vedení je permisivní (porozumění a tolerance pro druhé bez kritických připomínek a odsuzujících komentářů a postupů). Život v tomto modelu může mít za následek psychosomatické nemoci z potlačované zášti.
  4. win-win – kooperativní metoda. Strany usilují o vzájemný prospěch, tak aby uspokojily své potřeby, a snaží se nacházet řešení, které není v přímém konfliktu s požadavky druhé strany. Výsledkem takového jednání je uspokojení potřeb všech stran, často se synergickým efektem (zisk z dohody přesahuje uspokojení potřeb zúčastněných stran). Takovéto jednání podporuje dlouhodobé vztahy.

Zvolit nejvhodnější model jednání závisí na konkrétní situaci. Vytvořit a udržet dlouhodobý vztah mezi stranami lze pouze v modelu win-win, kde se obě strany cítí být vítězem. V konkurenčních situacích, kde budování vztahu není důležité, je vhodný model win-lose. Jestliže přístup win-win selže, musíte být připraven použít konfrontační techniky, minimálně z důvodu obrany.

Realizace a budování win-win vztahů je založena na pěti pilířích: charakter, vztahy, dohody, podpůrné systémy a procesy.

Osobní charakter je základním předpokladem win-win. Je definován osobními hodnotami jednotlivce. Dobré charakterové vlastnosti jsou základem budování vzájemné důvěry ve vztazích. Klíčovým rysem je mentalita hojnosti, ve které je dostatek pro všechny (oproti mentalitě nedostatku). Takový přístup ovšem plyne pouze z hlubokého vnitřního pocitu vlastní hodnoty a bezpečí.

Vztahy mají být zaměřené na oboustranné vítězství. I když jsou strany zaměřené konfrontačně (win-lose atd.), budování dlouhodobého vztahu je klíčem k nápravě takovéto situace. Pokud je vztah důvěry a emocionální bilance vysoká, je mnohem větší pravděpodobnost úspěšné a produktivní spolupráce. Negativní, konfrontační energie se zaměřuje na rozdíly v osobnosti nebo vytlačení z pozice. Pozitivní, kooperativní energie se zaměřuje na pochopení a řešení problémů.

Odměňovací systém (ne pouze finanční!) je klíčovým prvkem ve win-win modelu. Mluvit o win-win, ale odměňovat podle win-lose ve výsledku neguje win-win vztahy.

Win-win proces sestává ze čtyř kroků:

  1. Dívat se na problém z jiného hlediska, z hlediska potřeby a zájmů druhé strany
  2. Bez obav identifikovat klíčové problémy
  3. Zjistit, jakých cílů je potřeba k oboustranně přijatelnému řešení
  4. Identifikovat nové možnosti pro dosažení těchto cílů

Win-win řešení lze dosáhnout jen s win-win postupy. Win-win není pouhou technikou chování, je to celková mentalita a vnímání (paradigma) lidské interakce.

Zdroj: Wikipedie

Rubriky: ČLÁNKY | Štítky: | Napsat komentář

Království lásky

K lásce buď spravedlivý – co ty znáš z krásy její?

Zlo jenom zlo a marnost tvou chybu provázejí:

Ty dal jsi jméno láska vášním jež smysly mámí

Láska a smysly – nic nezní mně vzdáleněji

Maulaví

Rubriky: ČLÁNKY, PŘEVZATO | Napsat komentář

CESTA ROZLIŠOVÁNÍ

Třináctý zpěv

  1. Ardžuna prosil Kršnu: „Ó, Vznešený, pouč mě o duchu a o přírodě a také o tom, čemu se říká pole a kdo je ten, jenž na něm sklízí!“ Kršna odpověděl: „Pole, na němž uzrávají plody dobrých i zlých skutků, je toto tělo, Ardžuno, a duch, jenž dobře zná jeho ornici, semeno a sklizeň, je žencem na tomto poli.
  2. Velký žnec jsem Já, poněvadž znám všechna pole života. Kdo pochopí tuto dvojí podstatu bytí, je moudrý.
  3. Slyš několik slov o tomto poli, o jeho složkách, o jeho silách!
  4. Tato pravda byla opěvována mnoha mudrci v rozličných zpěvech a jasných verších plných moudrosti a přesvědčivosti.
  5. Pole lidských zkušeností obsahuje: pětici velkých živlů viditelných i neviditelných – pět smyslů, mysl, nižší já, inteligenci a neprojevenou skutečnost.
  6. A také žádostivost, nenávist, radost, bolest, soudnost, pevnost a tělesnou schránku. Toto vše tvoří pole života – činnosti.
  7. Moudrostí se sklízí bohatá žeň: nezdolná pokora, skromnost ducha, nenásilnost, milosrdnost, oddanost k učiteli, čistota, vytrvalost a sebevláda.
  8. Tato moudrost znamená lhostejnost k volání smyslů, nepřipoutanost k osobnosti a také poznání, že narození, stáří, nemoc a smrt jsou utrpením.
  9. Je to odpoutání a neztotožňování sebe sama s jinou bytostí, jakkoliv milovanou. Je to vyrovnaný klid a jas ve zkouškách příjemných i nepříjemných, radostných i bolestných.
  10. Je to vytrvalá oddanost ke Mně, získaná neochvějným rozjímáním, jež oddaného člověka spojuje se Mnou. Je to únik do ústraní a netečnost k davu.
  11. Je to ustavičné sledování duchovní pravdy a poznání, co je účelem vědění. Prohlašuji, že hledání těchto věcí je moudrostí, kdežto opak je pošetilostí.
  12. Vyjevím ti opět, co je cílem moudrosti. Poznáš-li tento cíl, dosáhneš nesmrtelnosti. Je to nejvyšší duch bez počátku, beze jména, poněvadž žádné slovo nenazývá TO bytím a žádné slovo nenazývá TO nebytím.
  13. Věz, TO má všude ruce a nohy, TO má všude oči a uši, TO je všude, TO prolíná všemi vesmírnými věcmi!
  14. TO dává světlo mocí všech smyslů, avšak samo je beze smyslů, TO je nekonečnost, a přece TO udržuje a zachovává tento pomíjivý svět. TO je beze všech vlastností, a přece všech vlastností užívá.
  15. TO je ve všem bytí, za vším bytím, je neměnné ve změně. TO, jehož podstatou je jemnost, je nepostižitelné! Je daleko, a přece je tak blízko.
  16. TO se projevuje v rozporuplné tvářnosti mnoha bytostí, a přece zůstává celé. TO udržuje všechny věci. TO stravuje všechny věci. TO rodí všechny věci.
  17. TO je Světlo za světlem. TO je temnější než sama temnota. TO je Poznáním. TO je předmětem Poznání. TO je cílem Poznání. TO je v srdci všeho a všech!
  18. Takto jsem krátce promluvil o poli Poznání, o sklizni vědění a jeho užitku. Porozumějí-li tomu Moji uctívatelé, budou se podílet na Mé bytosti.
  19. Věz ještě, že Příroda a věčné vědomí jsou bez počátku a konce a že z Přírody se rodí všechny tvary, všechny kvality a všechny jejich změny.
  20. O Přírodě se praví, že stvořila naše tělo a jeho citlivé smysly, je to však duch, jenž zní v našich radostech a bolestech.
  21. Neboť jen duch, ztajený v Přírodě a připoutaný k jejím vlastnostem, volá: ,Jsem šťasten! Jsem sklíčen! Jsem sveden na scestí!, Tak vstupuje osobnost do koloběhu dobrých a zlých osudů.
  22. Věz, že věčné vědomí dlí v tomto duchu i v tomto těle jako svědek, vůdce, udržovatel, jako TO, jež zná vše a jež je nejvyšším pánem a svrchovaným duchem!
  23. Kdo takto porozuměl věčnému vědomí a podstatě tohoto světa, osvobodil se, ať žije jakkoliv. Pravda spálí všechny jeho činy i nezbude tu nic, co by ho nutkalo k návratu do bludiště opětovaných narození.
  24. Někteří snad pocítí onoho svrchovaného ducha, ono jádro Moudrosti v srdci, očištěném rozjímáním. Jiní k němu dospějí po stezce Vědění, jiní po cestě činů, bez touhy po odměně.
  25. Jiní konečně, když sami nedospěli k poznání svrchovaného ducha, dovídají se o něm od ostatních a nalézají v něm své útočiště, a pak jej uctívají jako svou záštitu. I ti, pravím, přemohou smrt!
  26. I věz, Ardžuno, že vše, co tu je, vyklíčilo ze semene ducha zasetého žencem sklizně na poli života!
  27. Pravdivě vidí ten, kdo vidí nejvyššího Ducha v každé věci a nesmrtelnost v každé smrti.
  28. Kdo vidí, že nejvyšší je stejně přítomen ve všem bytí, jak by mohl ublížit sám sobě či jiným?
  29. Takový člověk poznává, že jen Příroda plodí činy, a nikoliv duch, jenž je bez činů.
  30. Ví-li člověk, že všechny životy vycházejí z jednoho jediného a zase se v jedno jediné vracejí, dosahuje posléze sám nejvyššího Brahma.
  31. Tento nejvyšší duch, Ardžuno, je čistý, přívlastky neposkvrněný, a ačkoliv se halí v tělo, je nepočatý a nečinný.
  32. Jako je neposkvrněná jemná průzračnost ovzduší, jež obklopuje všechny věci, tak není ničím dotčen ani výsostný Duch, jenž je ztajen ve všech tvarech života.
  33. Jako jediné slunce ozařuje celý svět, tak duch osvětluje celé tělo vědomím.
  34. Kdo moudře rozlišuje mezi tělem a duchem osvětlujícím tělo, zná způsob jak se osvobodit od pozemských pout a přijít k Nejvyššímu.“

Bhagavadgita neboli Zpěv vznešeného

Rubriky: ČLÁNKY, PŘEVZATO | Napsat komentář

Regenerační a relaxační masáže

Masáže představují vynikající způsob, jak ulevit tělu a mysli od stresu a v neposlední řadě i od bolesti.

Již v minulosti znali lidé masáž jako jeden z prostředků léčení a regenerace organismu, při kterém si člověk jako fyzicky tak i psychicky odpočinul a zregeneroval se. Hmaty působí na konkrétní části těla, centrální nervový systém podněty vyhodnocuje a reaguje na ně.

Masáž se skládá z množství malých dílčích účinků. Působí na tkáně kůže, podkoží, svaly a nepřímo na cévy, nervy, žlázy s vnitřním i vnějším vylučováním. Zlepšuje také podmínky pro práci kloubů – hlavně na udržování nebo zvyšování jejich pohyblivosti. Rovněž při zotavování po nemoci či úrazu má masáž svoje nezastupitelné místo.

K uvolnění svalového napětí u výrazně přetěžovaných nebo naopak (z důvodu dlouhodobého nevyužívání) ochablých svalů slouží regenerační masáž. Výsledná úleva je nejen fyzická, ale projeví výrazně se i na psychickém stavu.


Základním cílem relaxační masáže je harmonizace naší tělesné schránky. V dnešní uspěchané době nutně potřebujeme psychickou i fyzickou úlevu. Rozhodně je vhodné dopřát si ji raději dříve, než bude situace vyloženě kritická. Proto určitá pravidelnost nebude na škodu, nemusí jít o úplně dochvilné plánování, každopádně bychom ale na svoji pohodu a vyváženost mysli i těla měli myslet včas. Relaxační masáže jsou populární v celém světě, v žádném případě se nejedná o nějaký módní výstřelek nebo výsadu jen pro vyvolené. Technika relaxační masáže je zaměřena především na uvolnění ztuhlých a namožených svalů, stejně jako na procvičení té části svalstva, kterou příliš nevyužíváme a proto je poněkud ochablá. Současně pomáhá od lokální bolesti, podporuje vhodným způsobem lymfatický systém, krevní oběh a napomáhá při procesu vylučování nežádoucích i toxických látek z organismu. Zpravidla se při relaxační masáži používají jemnější, pomalé, nepříliš intenzívní hmaty, takže dochází k navození stavu klidu a pohody.

Protože cílem relaxační masáže je celkové uvolnění a nabytí pocitu fyzické i duševní pohody, patří sem i odstranění bolestivých pocitů v oblasti zad a hlavy, současně je i relaxační masáž vhodnou prevencí proti únavě, chřipce a dalším sezónním onemocněním.

Dnes je vliv masáže na lidské tělo již dobře prozkoumán. Masáž se stala nezastupitelným nástrojem péče o tělo, psychickou pohodu a zároveň nedílnou součástí zdravého životního stylu.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář