Naše hranice nás vymezují ve vztahu k druhým. Určují, kde začínáme a končíme my a kde začíná ten druhý. V rámci zákonů hranic je také důležité považovat si toho, kdo jsme my místo, abychom se jenom ohlíželi po vkladech druhých; aktivně jít do akcí a druhým naplno sdělovat, kde vlastně jsou naše hranice. O tom a ještě dalším si přečtěte v ukončení série článků o zákonech hranic.

8)   Zákon závisti:

Možná se ptáte, jak závist souvisí s hranicemi?

Nelíbí se mi to, co mám já. Trávník souseda se mi zdá být zelenější, proto toužím překročit naše hranice a mít to, co má soused (bližní). Ničivé na této touze je to, že nás udržuje v permanentní nenasycenosti a nespokojenosti. Míto abych se zaměřil na vlastní zdroje a výkony, pokukuju po druhých a nepracuju na tom, na čem mám.

Zažili jste někdy, jak někdo rafinovaně snižuje úspěchy druhých, shazuje to, co získali, či čeho dosáhli? Pokud jsme upřímní, musíme si přiznat, že kus závisti má v sobě každý z nás. To neznamená, že je špatné chtít věci, které nemáme. Problém závisti spočívá v tom, že se zaměřuje mimo naše hranice – srovnáváme se s druhými a zanedbáváme svou zodpovědnost a to, na co dosáhneme a máme k řešení sami. Dobré by bylo, aby každý zkoumal své možnosti a své výsledky; pak se bude mít čím chlubit a na srovnávání a závist mu nezbude ani čas ani chuť. Lidé, kteří si nestanoví hranice – kdo jsem, co chci, na co mám a co pro to udělám – se cítí prázdní a nenaplnění. Vidí, jak druhý prožívá plnost, a pociťují závist. Tento čas a energii je vhodné věnovat převzetí zodpovědnosti za  své nedostatky a něco s tím udělat.

Majetek a úspěchy nejsou tím jediným, co závidíme. Někomu můžeme závidět jeho charakter a osobnost, místo abychom rozvíjeli dary a talenty, které jsme do vínku dostali sami.

Někteří lidé také mohou nedoceňovat své vlastní jednání – nepovažovat je za dost dobré a potom se srovnávají s druhými. Tady pomůže práce na sebedůvěře.

Vaše závist by pro vás měla být znamením, že vám něco chybí. A v takové chvílí se snažte porozumět tomu, co se vám nelíbí, proč nemáte to, co závidíte, a zda to doopravdy chcete. Zda stojí za to vyvinout úsilí a obětovat čas a prostředky abyste to získali, nebo bude lepší a přínosnější se svého přání vzdát.

9)   Zákon aktivity:

Mnohdy máme problémy s hranicemi proto, že nám chybí iniciativa. Vstát a jít „to“ udělat. Nejlépe to zvládají lidé, kteří jako děti měli možnost vyjít do světa a narazit na hranice, které jim okolní svět postavil. Tímto způsobem si osvojí hranice, aniž ztratí odvahu do životních bojů a zkoušek. Tato odvaha „jít do toho“ je totiž nezbytnou podmínkou emočního a potažmo i duchovního blaha. Vzpomeňme na podobenství o hřivnách. Uspěli ti, kteří byli aktivní a asertivní. Ti, kteří neuspěli, byli pasivní a líní.

Mnozí pasivní lidé nejsou zlí. Zlo je však aktivní síla a pasivita se může stát spojencem zla, protože mu neodporuje. Bůh se k našemu úsilí připojí, ale naši práci za nás neudělá. Bral by nám tím svobodnou vůli. Ale rozhodně chce, jak se dočteme v evangeliu, abychom byli aktivní, abychom hledali a tloukli na dveře života. Boží milost přikrývá neúspěch, ale pasivitu kárá. Špatný a líný služebník byl pasivní, nesnažil se. Snaha i přes případný neúspěch je ceněna. Je to cesta učení se novému. Absence snahy přinese jenom problémy a postupné odumírání – odpojování se od proudu života. Dobré hranice se mohou vytvořit jen tehdy, když budeme aktivní a bojovní, když budeme „klepat, hledat a prosit.“

10)  Zákon viditelností:

Je třeba, aby naše hranice byly pro druhé patrně a aby jím byly ve vztahu sdělovány. Pod vlivem strachu se snažíme mít tajné hranice. Místo abychom člověku, i když ho třeba milujeme, otevřeně sdělili své ne, pasivně a potichu se stáhneme. Potají máme zlost, místo abychom řekli, že se zlobíme kvůli tomu, jak nás zranil. Často ve skrytu trpíme bolestí, kterou nám působí něčí nezodpovědnost, místo abychom řekli, jak na nás a další lidi chování dotyčného působí. Což by bylo užitečné i pro jeho duši.

Dalším příkladem je, když se manželka mlčky podvoluje svému partnerovi, 20 let utajuje své pocity či názory a pak najednou vyjádří své hranice žádostí o rozvod. Nebo rodiče milují své děti takovým způsobem, že jím celá léta ustupují, nestanoví meze, ale přitom v sobě cítí zlost. Pro tuto neupřímnost děti vyrůstají bez toho, aby pocítily lásku se vší všudy a také ji mohly opětovat.

Naše hranice je třeba sdělit, aby z nich druzí mohli mít užitek. Hranice totiž mají schopnost také snížit zlobu mezi lidmi. Když totiž vím, co si mohu dovolit, tak většina rozumných lidí přes tyto hranice nejde. Tam kde je to nejasné musím zkoumat a tím mohu i zbytečně zraňovat. Hranice jsou tímto efektivní cestou k opravdové a spokojené lásce.