AKTIVITA – PASIVITA

Člověk se nemá vracet do vývojových etap, kterými už prošel. Evoluce probíhá po spirále, a tak se pouze na jiné úrovni přibližujeme k zapomenutým či opuštěným hodnotám.

Západní kultura může nabídnout prostředky pro snazší život v tomto světě. Pokud budou využívány opravdu rozumně a nestanou se sami o sobě smyslem lidského snažení, mohou vytvářet prostor pro hlubší sebepoznání i sebezdokonalování každého jednotlivce, přijme-li jako prvořadé duchovní aspekty života.

Východní životní styl vede více ke klidu a duševní pohodě. Tato tendence se však často přibližuje k určité pohodlnosti a lenosti a k pasivnímu očekávání věcí příštích. Výsledkem pak jsou neutěšené hygienické podmínky, organizační problémy apod.

Otázka aktivity a pasivity se promítá také v individuálním životě každého člověka a je třeba jí věnovat pozornost i z hlediska duchovního růstu.

Svobodná vůle představuje aktivní složku lidského života, kterou je třeba využívat. Na druhé straně je nutno znát její hranice, dané morálními principy i schopnostmi, které můžeme využívat.

K harmonickému životu potřebujeme vyvážit aktivitu a pasivitu podobně, jako je tomu v přírodě. Nezdravá převaha jednoho či druhého aspektu přináší někdy na jedné straně až určitou „křečovitost“, na straně druhé „rozbředlou“ uvolněnost.

Často se hovoří o otázce lidské vůle ve vztahu k vůli nejvyšší. Objevují se zde 2 krajní názory, které jednou nabádají:

• K odevzdanosti hraničící s pasivitou
• K využívání lidské vůle až po maximální možnou mez

Pravda je mezi těmito póly. Z hlediska duchovního vývoje může člověk mnohé vykonat na základě vlastní vůle. Např. úprava životosprávy, změna okruhu zájmů, práce na zlepšení charakterových vlastností apod. Toto snažení má však své hranice a spolu s ním se uplatňuje také aspekt přirozeného vnitřního zrání. Nejdůležitější je však v tomto smyslu působení tzv. milosti. Jedná se o spolupůsobení lidské snahy a pomoci přicházející z duchovní oblasti.

Uvedený problém souvisí s tzv. dlouhou a krátkou stezkou. První je charakteristická především prací na zkvalitnění charakteru a další snahou po přiblížení života duchovním zákonitostem. Druhá, zdánlivě jednodušší, je cestou plného odevzdání se do nejvyšší vůle a řízení života z této oblasti.

Člověk sám se však v podstatě nemůže rozhodnout pro krátkou stezku, neboť k ní musí dozrát.

Nepřipravená, nepročištěná a nevědomá osobnost není ani schopna absolutního odevzdání se. Navíc zde hrozí riziko, že místo duchovními impulzy bude její život řízen nižšími astrálními či smyslovými vlivy, které bude považovat za vyšší vedení.

Pokud se někdo vydá poctivě dlouhou stezkou a trpělivě bude pokračovat, dojde přirozeně k bodu, kdy si uvědomí možnost, nebo lépe řečeno nutnost, odevzdání své osobní vůle vyššímu vědomí. Ani tento akt však nepředstavuje přechod k pasivitě. Jedná se vlastně o jakousi aktivní odevzdanost, kdy nedochází k viditelným změnám ve vnějších projevech, ale ke změně vnitřní motivace. Touto cestou je v otázce různých pracovních činností naplňován zároveň ideál karmajógy, kdy je vnější činnost zachována, ale vnitřně je oddělena od osobních zištných motivů.

Z hlediska duchovního vývoje je důležitá rovnováha mezi těmito póly. Člověk může vykonat mnohé na základě vlastní vůle. Jedná se například o úpravu životosprávy, změnu okruhu zájmů, práci na zlepšení charakterových vlastností apod..

Toto snažení má však své hranice a spolu s ním se uplatňuje také aspekt přirozeného vnitřního zrání. Nejdůležitější je však v tomto smyslu působení tzv. milosti, která představuje nejvýznamnější součást duchovní cesty.

Celou situaci lze přirovnat k práci rolníka, jenž musí vyvinout určité úsilí, aby připravil půdu, opatřil osivo, zasel, zbavil pole plevele aj. Tyto všechny práce jsou nezbytně nutné pro dobrou úrodu. Na druhé straně však je odkázán na dostatečné množství vláhy i slunečního svitu, což nemůže vlastní vůlí ovlivnit – aniž by zasáhl do přirozeného řádu daného vyšší mocí. A právě tyto vlivy lze přirovnat k působení milosti, která poskytuje připravenému člověku podstatnou pomoc na duchovní cestě.

ZDROJ: M. Mihulová, M. Svoboda: Polarita života