Když člověk touží léčit sebe nebo jiné, objeví se několik otázek, které se týkají energií s tím spojených:

• Má léčení něco společného s myslí? Nebo se srdcem?
• Co je tou silou, která léčí?
• Jsou léčivé síly obsaženy v člověku samotném nebo je to milost Boží?

 

 

 

 

 

 

 

 

Tím, že si klademe spoustu otázek a hledáme na ně odpovědi, vyvíjíme se k porozumění.

Když máme v úmyslu někoho léčit, musíme zjistit, jak k nemoci došlo.

Pokud nemocný neustále porušuje dovedné zásady zdraví, léčení bude ztrácet na účinnosti.

V tomto případě by měla osoba dostat instrukce, jak má o sebe pečovat a že má odhalit a respektovat zákonitosti, které jsou předpokladem toho, že zůstane zdravá. Jestliže je opomíjí nebo přehlíží, je důvěra v léčení oslabena jak u nemocného, tak u léčitele. Případy, že nemoc přichází náhle, jsou vzácné. Mnohem pravděpodobnější je, že mysl byla příliš zaměstnána něčím jiným, takže příznaky poruchy těla zůstaly nepovšimnuty.

Bolest je velký učitel a nemoc je často jediný způsob, jak být opravdu vděčni za zdraví a pochopit, že zdravé tělo je dokonalý nástroj, o který je ale třeba dobře pečovat!

Přístup a stanoviska nemocné osoby by měly také naznačit, kdy by se duchovní léčení nemělo použít. Mohlo by selhat, pokud u pacienta chybí vůle k životu, pokud nevidí nic, co by jeho životu mohlo dát náboj, pokud nevidí ve svém životě smysl a účel, kterého se může zachytit, nebo pokud věří, že je příliš velkým hříšníkem, než aby si zasloužil být léčen.

Mentální a emocionální příprava nemocných osob je tedy velmi důležitá. Znamená to, že musí ze strany léčitele existovat skutečný zájem, nikoli nějaká sentimentální touha pomoci jim k tomu, aby pochopili některé aspekty svých nesnází a naučili se pomáhat si sami.

U nemocného musí spolupracovat touha být zdravý a vůle žít smysluplný život. Léčitel musí tyto pozitivní myšlenky inspirovat a posilovat. Emoce hrají u nemocného i léčitele velkou roli. Aby pacient znovu získal zdraví, musí kultivovat emoce a pocity hluboké vděčnosti; na straně léčitele musí být tytéž pocity proto, aby se mu dostalo privilegia být kanálem, jímž energie protéká. Vděčnost, jeden z nejjemnějších lidských citů, hraje ve výsledku velkou roli.

Je léčení vyvoláno silou mysli? Nebo je to milost Boží? Neexistuje jednoduchá a přímá odpověď. Nemoc vzniká jako kombinace, či vzájemná hra sil. Nefalšovaný zájem léčitele může být jemným podnětem, který pozvedne sebehodnocení a vnese do bezúčelného života novou naději. To regeneruje léčebné síly, které jsou v každém přítomny.

Přesvědčení, důvěra, naděje a vůle žít a vidina cíle nebo účelu, to jsou některé z hlavních principů, které se zapojují do procesu léčení.

Stejně jako rostlina potřebuje k tomu, aby rostla, určité podmínky, tak také lidská rostlina, když jsou splněny základní požadavky, vyroste do normální zdravé lidské bytosti.

K tomu je třeba ještě pochopit, že v léčení existuje i další faktor, a to spirituální. Už samotný proces života je stále ještě nezodpovězeným mystériem.

Léčitel je osoba, která si uvědomuje a vnímá síly, které podporují léčení nebo napravují to, co je pro život a zdraví škodlivé.

Tato vnímavost umožňuje léčiteli nechat energii skrze sebe protékat a nasměrovat ji na osobu, která ji potřebuje, aby napravila slabá místa ve svém těle.

Při vzývání Božského světla musí v sobě léčitel opravdově pociťovat soucit, účast a zájem, který sám komunikuje s nemocným člověkem. Někdy se musí nejprve vyřešit problémy psyché, a tak předtím, než přistoupíte k léčení těla, musíte léčit mysl. Aby božské světlo mohlo protékat a uvést do pohybu to, co je pro konkrétního jedince nezbytné, je důležité, aby se léčitel zdržel snahy určovat, jak by léčení mělo probíhat. Geografická vzdálenost nemusí být na překážku. Naše stará koncepce prostoru a času by nám však neměla zabránit pokusit se mu pomoci.

V okamžiku, kdy osoba je hluboce uvolněná a je ve stavu odevzdání (možná právě díky své slabosti), stává se dostatečně receptivní, a proto snadno dovoluje energii protékat a konat svou práci. Léčitel musí vypozorovat a vycítit stav odevzdání a hluboké relaxace. Jestliže ho nelze dosáhnout když je člověk vzhůru, přirozeně pak nastane když usne. Když člověk vypadl z vědomé úrovně, je receptivní pro opakování léčebné sugesce namířené na jeho vlastní zdroje. To samo o sobě v některých případech může vést k léčení.

Je však třeba, abyste si uvědomili, že za některých okolností nemusí být léčení pro osobu to nejlepší. Bohu nemůžete říkat, co má dělat. Léčená osoba však bude mít z léčení nesmírný užitek, ať už jsou viditelné výsledky jakékoli.

Neměli byste ani podceňovat sílu víry a naděje. I to je energie, která praktikováním léčení skrze Ducha zesílí.

ZDROJ: Kundaliní  – jóga pro západní svět