Pojmenovat to, čeho se bojíme, představuje praktický způsob, jak nad tím získat moc.

Máme slova a rituály pro mnohé významné vnější události, jako jsou narození, smrt, válka, mír, svatba, dobrodružství či nemoc, ale často neznáme názvy vnitřních sil, které tak mocně působí v našich srdcích a životech.

Pojmenovat a rozpoznat tyto síly je přesný způsob jak s nimi pracovat a rozvíjet své porozumění.

Můžeme začít s rozpoznáním a pojmenováním mnoha krásných stavů, které zdobí náš život: radost, pohoda, mír, láska, nadšení, laskavost. Je to způsob, jak je respektovat a podporovat.

Podobně i pojmenování problémů, se kterými se setkáváme, přináší jasnost a porozumění a může uvolnit a probudit drahocennou energii, kterou k sobě poutají.

Každá duchovní cesta má jazyk pro běžné potíže, s nimiž se setkáváme. Křesťanští pouštní otcové, kteří praktikovali na pouštích v Egyptě a Sýrii, je nazývali démony.

Evagrius, jeden z jejich mistrů, zanechal pokyny, pro ty, kdo meditují v divočině: „mějte se na pozoru před nenasytností a touhou, ale také před démony podrážděnosti a strachu. Každý den po obědě přijde démon lenosti a ospalosti, a démon pýchy se přikrade teprve tehdy, když přemůžete ostatní démony.“

Pro buddhistické meditující se tyto síly tradičně personifikují jako bůh temnot Mára. Noví žáci se nevyhnutelně setkají se silami žádostivosti, strachu, pochyb, posuzování a zmatku. Zkušení žáci se nadále potýkají se stejnými démony, byť s větší jasností a obratněji.

Pojmenování zkušenosti – bez ohledu na to, zda se jedná o potíže či radosti – je prvním krokem k tomu, abychom ji přivedli do vědomí. To nám umožní podívat se zblízka na každý aspekt či problém života, přijmout ho a smířit se s ním nebo rozloučit – podle síly a údělu.

Dejme každému problému nebo zkušenosti jednoduché jméno. Označme jej. Např. poznamenejme: toto jej mysl naplněná radostí nebo toto je mysl naplněná hněvem. Tak rozpoznáme stav, i kdy vznikne a kdy odejde. V prostředí takového uvědomění roste porozumění přirozeně.

Když budeme jasně vnímat a označovat svoji zkušenost, můžeme si všimnout, co ji vyvolává a jak na ni můžeme reagovat plněni a pohotověji.

JAK ZAČÍT OZNAČOVAT

Pohodlně se usaďte a zaměřte pozornost na dech. Každý nádech a výdech pozorně označte slovy „nádech, výdech“, která potichu vyslovujete v duchu. To vám pomůže sledovat dech a vaše mysl tak získá způsob, jak podpořit uvědomění a nerozbíhat se jiným směrem. Až se utišíte a získáte zkušenost, můžete si všímat a označovat přesněji: „dlouhý dech, krátký dech, napjatý dech nebo uvolněný dech“. Nechte projevit jakýkoli druh dechu.

Dále můžete označit tělesné energie a vjemy, které se objeví, například „pálení, svědění, horko nebo chlad“. Můžete označovat pocity, např. „strach nebo radost“. Dále můžete označovat zvuky, zrakové vjemy a myšlenky, například „plánování nebo vzpomínání“.

Nadále se soustřeďte na dech až do chvíle, kdy vaši pozornost naruší nějaký silnější zážitek. Pak tento zážitek zahrňte do meditace, plně jej prociťujte a v duchu označujte, pokud bude trvat – „slyšení, slyšení, slyšení nebo smutek, smutek, smutek“. Když jev pomine, vraťte se k označování dechu, dokud se neobjeví další silný zážitek. Snažte se pokud možno o jednoduchou meditaci, soustřeďte se vždy pouze na jednu věc. Pokračujte v označování toho, co je v každém okamžiku nejsilnější, a buďte si vědomi věčně se proměňujícího proudu vašeho života.

Musíte se cvičit v nenápadném označování, abyste vynakládali 95 procent své energie na vnímání každé skutečnosti a 5 procent na tiché označení v mysli – jednoduše berte na vědomí to, co je přítomné.

Zanedlouho budete připraveni přenést praxi označování a zkoumání přímo do potíží a překážek, které se objeví v životě. 5 nejrozšířenějších  potíží, popsaných (Buddhou) jako hlavní překážky uvědomění a jasnosti, jsou touha, hněv, ospalost, neklid a pochyby. Bezpochyby se setkáte s mnoha dalšími překážkami a démony, a jistě si vytvoříte své vlastní. Někdy vás budou obléhat v různých kombinacích jako „hromadný útok překážek“. Ať přijde cokoli, budete muset začít vidět tyto základní překážky jasně v okamžiku, kdy vznikají.

UCHOPOVÁNÍ A CHTĚNÍ

Jsou nejbolestivější aspekty touhy.

Existují prospěšné touhy – touha po blahu ostatních, touha po probuzení, tvůrčí touhy vyjadřující pozitivní aspekty vášně a krásy.

Existují rovněž bolestivé aspekty touhy – touhy závislosti, žádosti, slepé ctižádosti či nekonečného vnitřního hladu.

William Blake: Ti, kdo projdou bránou nebe, nejsou bytostmi bez vášní a ani je v sobě nepotlačují, ale dosáhli jejich porozumění.

Když chtivá mysl vyvstane poprvé, nemusíme ji rozpoznat jako démona, protože často podlehneme jejímu kouzlu. Chtění je charakterizováno jako hladový duch, který má obrovské břicho, drobná ústa a nikdy se nemůže najíst tak, aby uspokojil nekonečnou potřebu.

To, co je tady a teď, není pro hlas chtění nikdy dostatečné.

Začněte zkoumat, jakou moc má ve vašem životě. Zakusíte tu část sebe, která není nikdy spokojená a vždycky říká: „Kdybych tak měl ještě něco“ – nějaký jiný vztah, jinou práci, pohodlnější polštář na sezení, méně hluku, chladněji, tepleji, víc peněz, víc spánku v noci –  „byl bych šťastný, byl bych spokojený.“

Označení chtějící mysli

Když pozorujeme chtění a uchopování, aniž bychom je odsuzovali, můžeme se naučit uvědomovat si tento aspekt naší přirozenosti, aniž bychom se jím nechali chytit.

Když vyvstane, můžeme jej plně pocítit a označit svoji zkušenost jako „hlad“, chtění, toužení nebo jakkoli jinak. Objeví-li se chtění jako démon hladu, označte jej tak. Kde vnímáte hlad –  v břiše, na jazyku, v krku?

Vidíme, že chtění vytváří napětí, že je vlastně bolestivé. Vidíme, jak vzniká z našeho pocitu toužení a neúplnosti, z pocitu, že jsme oddělení a neúplní. Budeme-li se dívat ještě pozorněji, všimneme si, že je prchavé, že nemá žádnou podstatu. Tento aspekt touhy je ve skutečnosti formou představivosti a souvisejícího pocitu, který přichází a odchází v našem těle a mysli. Jsou ale chvíle, kdy působí velmi skutečným dojmem. Oscar Wilde řekl: „Dokážu odolat všemu kromě pokušení.“ Když jsme chyceni v chtění, jsme jako opilí a nedokážeme vidět jasně. („Když kapsář potká svatého, vidí jenom jeho kapsy.“)

Naše chtění a touha nás mohou snadno zaslepit, a omezit tak rozsah toho, co vidíme.

Nezaměňujte touhu s potěšením. Není nic špatného na tom, když se těšíme z příjemných zážitků. Potěšení je úžasná věc vzhledem k tolika obtížím, které nás v životě potkávají.

Chtějící mysl však lpí na potěšení. Naše kultura nás učí, že když dokážeme získat dostatek příjemných zážitků rychle za sebou, náš život bude šťastný…

Co nastane, když uspokojíme chtění? Obvykle chceme ještě víc. Takový proces je velmi vyčerpávající a prázdný. „Co udělám teď? Nejspíš si dám ještě.“ Georgie Bernard Shaw řekl: „V životě přicházejí dvě velká zklamání: když nedostanete, co chcete, a když to dostanete.“

Proces takové neprospěšné touhy je nekonečný, protože klid nenastane naplněním našich potřeb, ale v okamžiku, kdy skončí nespokojenost.

Je-li chtění uspokojeno, nastane okamžik uspokojení nikoli z potěšení, ale proto, že byla zastavena žádostivost.

Když se lidé začnou věnovat duchovní praxi, jejich chtějící mysl často ještě zmohutní. Jakmile odstraníme některé vrstvy rozptýlení, vespod objevíme mocné touhy po jídle, sexu, kontaktu s ostatními nebo silnou ctižádost. Když to nastane, někteří lidé mohou mít pocit, že se jim duchovní život nepodařil – jedná se však o nezbytný proces odkrytí žádostivé mysli. Musíme jí pohlédnout tváří v tvář a vidět ji ve všech jejích převlecích, abychom si k ní mohli vytvořit rozumný vztah.

Neobratná touha vyvolává války, ovládá značnou část moderní společnosti a my coby její nevědomí stoupenci, jsme jí vydáni na milost a nemilost. Jenom málo lidí se však odhodlá k tomu, aby prozkoumalo touhu, pocítilo ji přímo a nalezlo k ní moudrý vztah.

Buddhistická psychologie rozděluje touhu do mnoha kategorií. V základní rovině se tyto touhy dělí na bolestivou a prospěšnou touhu, což jsou aspekty neutrální energie zvané vůle konat.

Bolestivá touha v sobě zahrnuje nenasytnost, uchopování, nepřiměřenost a žádostivost.

Prospěšná touha vyvstává z téže vůle konat, ale je řízena láskou, vitalitou, soucitem, tvořivostí a moudrostí.

S rozvojem uvědomění začínáme rozlišovat nezdravou touhu od vědomé motivace. Můžeme vycítit, které stavy neobsahují nevědomou touhu a užívat si spontánnější a přirozenější způsob bytí bez boje či ctižádosti.

Nejsme-li už tolik ovládáni nevědomými touhami, naše porozumění sílí a zdravá vášeň a soucit řídí přirozeněji náš život.

Porozumění, svoboda a radost jsou poklady, které nám přináší označování démona touhy. Uvědomujeme si, že za nevědomou žádostí se skrývá hluboká duchovní touha po kráse, hojnosti a úplnosti.

Proč si nepřát to, co máme a nechtít to co nemáme?

Zdroj: Cesta srdce; Jack Kornfield