Nabízím Vám další pohled na nemoc a její příčiny. Text i tabulka jsou převzaty z učení mystičky Ivanky Adamcové.

Bolesti i nemoci jsou pouze signálem, že to, jak konáme a přemýšlíme ve svém životě, není úplně v souladu s pozitivním, optimistickým postojem. Říká se, že všechny nemoci jsou od hlavy. Ano, všechny nemoci přichází proto, že jsme někde zaujali k něčemu odmítavý postoj, na nějakou věc nebo na nějakého člověka nebo situaci, jsme se dívali jako na negativní. To se nám pak v podobě nemoci vrací.

Jako úplně první pomoc při bolestech a nemocích je důležité, abychom si uvědomili, že ta bolest i ta nemoc je dobrá a jako takovou ji i brali. Pro lidi, kteří nevědí, o čem je řeč, to může působit trošku scestně, ale je to tak. I pro lidi, kteří už vědí, to může být zpočátku obtížné. Bolest je sice nepříjemná záležitost a při nemoci se cítíme naprosto bez energie a první, co jsme si zvykli, je tu bolest i nemoc odmítnout a považovat za špatnou. Tím se jí ale nezbavíme. Můžeme ji léky potlačit, můžeme nemocný orgán operací odstranit, ale pokud nepochopíme, proč nám ta bolest přišla do života, bude nám dál znepříjemňovatživot.

VŠE JE DOBRÉ

Vše je dobré a tedy i ta nemoc, která nás přišla upozornit na nějaký náš omyl. Teď si mnozí lidé řeknou: „to se mám jako hrabat v minulosti, co jsem kdy komu řekl a co jsem kdy komu udělal?“ No, můžete a nemusíte. Často jsou nemoci také platbou za minulé životy a tam už se těžko dostanete, tam paměť běžného člověka nesahá. Z toho vyplývá, že je to vlastně zbytečné se v té minulosti přehrabovat. Pokud si to máme uvědomit, ta informace nám sama přijde. A pokud ne, není třeba se tím zabývat, jen bychom si tím „lámali hlavu“ a zbytečně si jí zatěžovali.

Nejjednodušší je nemoc i jen bolest prostě přijmout. Přijmout a poděkovat. S úsměvem a s láskou. Zní to praštěně? Možná ano, ale funguje to.

Když mě rozbolí hlava, zub, záda nebo koleno nebo cokoliv, neberu si prášek. Řeknu si: „děkuju, je to platba nebo se mi něco léčí, přijímám tu bolest“. Je to příležitost se zastavit a odpočinout si. Pokud si myslím, že je něco, co mám pochopit, zastavím se a zadívám se vnitřním zrakem, neboli soustředím svou mysl na místo, které mě bolí. Můžu své vnitřní božství požádat o odpověď, jestli mám něco pochopit, co mi ta nemoc má říct. Pak už jen trpělivě čekám. Někdy odpověď přijde, jindy ne. Beru obojí. Vím, že vše je tak, jak to má být, že vše je v pořádku a vše je dobré. Bolest přejde během pár minut, maximálně hodin.

Podobným způsobem pracuji i s rýmou, nachlazením nebo začínající chřipkou. Řeknu si, že je to super, že mi tělo dává signál, že si můžu nebo spíš bych měla, odpočinout. Tělo si už samo řekne, jestli to chce zázvorový čaj nebo česnekovou polévku, nejlépe obojí. To, co dříve byla nemoc na týden, je do rána pryč. Poprvé mi hlavou proběhlo, že mě trošku mrzí, že mi druhý den bylo už dobře a že nemám proč odpočívat, ale rychle to přešlo a byla jsem šťastná, že nemusím rušit domluvené schůzky a plánovaný program.

Samozřejmě že jsou i závažnější nemoci. Nejobávanější je v dnešní době asi rakovina. Ta vzniká především ze silné negativní emoce v té určité části těla, kde se projeví. Například rakovina plic bývá ze silné nenávisti nebo lítosti. Projevuje se často u kuřáků ale ne kvůli tomu, že kouří, ale proto, že nejsou schopni něco „vydýchat“ a tak si nejdříve vezmou cigarety a pak, když v tom chybném chování pokračují, pořídí si i nemoc. Rakovina žaludku ze zlosti, že něco nemůžeme strávit. Rakovina dělohy nebo prostaty bývá z neodpuštění v partnerském vztahu. Většinou ji mívají lidé, kteří jsou partnerem podváděni a nejsou schopni mu nebo jí to odpustit. Rakovina konečníku souvisí s celkovým postojem k životu, pocitem, že vše je špatně, s nespokojeností. Rakovina krve, tedy leukémie pak souvisí se vztahem k penězům.

Dále pak jsou tu nemoci karmické, jako je Bechtěrev, Roztroušená skleróza nebo různá mentální postižení. U těchto nemocí platí stejně jako u drobných bolestí, že je musíme přijmout tak, jak jsme si je před svým narozením vybrali. Přijmout je, nelitovat se, najít spokojenost za každou cenu v každé situaci, protože na všem, co se nám zprvu jeví jako špatné je spousta dobrého. Když už nic jiného, ta nemoc učí nás i naše okolí a to je dobré. Hlavně se k ostatním lidem chovat tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám. To samozřejmě také znamená nedělat druhým to, co by se nám samotným nelíbilo. Nemoci se sice nezbavíme, ale můžeme i s ní žít spokojený život v rámci možností, hlavně si ji nezhoršíme. Proč si ještě přitěžovat tím, že budeme nespokojení a nevrlí na své okolí. Sobě tím určitě cestu neusnadníme a natož pak těm našim blízkým. Někdy se to nedá ovládnout, ale přesto každá snaha, každé uvědomění si, že se necítím líp, když druhému vynadám nebo když si mu postěžuji, aby mě politoval, je krůčkem ke světlu.

Další skupinka nemocí jsou nemoci duševní, jako jsou úzkosti a deprese, které mohou vést až k sebevraždě. Všechny tyto nemoci jsou v zásadě nespokojeností. Vznikají většinou (ne vždy) tím, že nasloucháme více egu, které nás chce mít ve své moci a nechce nás pustit. Našeptává nám, že jsme špatní, nedokonalí, že náš život je zbytečný a všechno jen kazíme a tak podobně. Prvním krokem je uvědomit si, že to je jinak, že jsme to jedině my sami, kdo to může změnit a že jde jen o to, abychom v těch těžkých chvílích pochopili, že je to jen našeptávání egoismu a prostě to nepřijali za své, neztotožňovali se s tím. V těchto situacích možná někomu pomůže vypočítat si všechny své blízké, kterým na nich záleží. Ego je ovšem velmi mazané a tak vám bude našeptávat, že nikdo takový není, komu by na vás záleželo. Takže pokud to nebude fungovat, mám osvědčenou radu. Sama jsem se definitivně zbavila těchto stavů větou: „Hurá, ty už jsi tady zase! Vítám tě!“ a samozřejmě s úsměvem. Veškeré černé myšlenky zmizí do minuty. Zkusí to pak třeba ještě dvakrát, třikrát, ale když zjistí, že nemají šanci, zmizí nadobro.

Do samostatné skupinky nemocí musíme také zařadit nemoci typu celiakie, některé formy cukrovky, nebo alergie na laktózu či jiné potraviny. Tyto diagnózy nejsou vlastně nemocemi, jsou to jen informace, že je třeba se stravovat jinak, aby naše tělo dostalo to, co potřebuje a nebylo zahlcováno nevhodným typem potravy. Prostě aby se mohlo samo pročišťovat a tak lépe fungovat. A tady platí, že co je pro jednoho med, to je pro druhého jed, a naopak. Neexistuje typ potravy, který by byl vhodný pro všechny. Bezlepková strava může být velmi přínosná pro spoustu lidí a naprosto zničující pro jiné. Stejné je to s vegetariánstvím nebo veganstvím, makrobiotikou, ajurvédskou stravou a dalšími. Prostě poslouchejte své tělo.

Někdy jsou nemoci léčeny potlačováním příznaků a pak se rozšiřují jinam, než kam bychom je podle tabulky čaker zařadili. Je to díky takzvaným meridiánům. Nemoci močového měchýře nebo žlučníku se nám pak mohou například projevit bolestmi hlavy. To je potom rozpracováno v tradiční čínské medicíně. Zde vše souvisí se vším a základem všeho je opět duchovní přístup a pokora. Není třeba se tím trápit. Pokud máme informace dostat a jsme jim otevření, přijdou.

Dále bych ráda zmínila česká lidová moudra, která nám krásně ukazují, čím jsme si vlastně způsobili určitý neduh. Když vám někdo například leží v žaludku, nebo vám někdo hne žlučí (třetí čakra), něco vás tíží na srdci, nemůžete něco vydýchat (čtvrtá čakra), nedokážete něco vypustit (první čakra), někomu odpustit (druhá čakra), něčím si lámete hlavu, děláte si z něčeho těžkou hlavu, nakládáte si na záda… Čeština je v tomhle dokonalá a krásně a přesně zobrazuje co je příčinou. Tohle krásně používá pan doktor Jan Hnízdil, který se věnuje psychosomatické medicíně.

Na závěr bych ráda připomněla, že léčit takto můžeme jen a jen sami sebe. Druhému můžeme jen poradit, ale léčit se musí už sám. Musíme to respektovat, i když jde o ty nejbližší. Za své děti máme zodpovědnost maximálně do patnácti let, víc ne. Je jasné, že nemoci u malinkých dětí zobrazují omyly rodičů. Pokud rodiče neumí například odpustit, může se to zobrazit na vylučovacím systému jejich dětí a často se to také tak děje. Od určitého věku ale děti ručí samy za sebe a samy si tvoří vlastní karmu, kterou se pak učí zpracovávat.

Stejné chyby děláme i u svých partnerů, chceme, aby se změnili a pochopili to, co my už víme, ale každý to máme nastavené, kdy pochopíme a pokud se budeme snažit druhého člověka měnit, jen si zaděláme na problémy například v kolenou. Kolena speciálně souvisí s tvrdohlavostí, fanatismem a hlavně snahou měnit druhé. Myslíme to dobře, ale nejsme ochotní připustit, že i ten druhý člověk má svojí svobodnou vůli a právo se rozhodnout. Jsme přesvědčeni, že jen to, co my říkáme je to správné. Může to být sebesprávnější, ale pokud omezujeme vůli druhého člověka, není to pokora a není tu spokojenost. Proto ta kolena.