Co je svoboda
Všichni toužíme po svobodě. Mít možnost vyjádřit svobodně co cítíme, vydat se tam, kam srdce touží, dělat si to co chceme a kdy chceme. Je to možné a reálné? A je právě toto svoboda?
Svoboda je možnost, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost – říká wikipedie.
Svobodu lze vnímat ve vztahu k filosofii, ekonomii, politice, morálce, náboženství, vyznání, nebo vůči různým společenským zvyklostem. Máme také svobodu slova, svobodu ve smyslu nezávislosti – osobní i státní, máme svobodu vnitřní.
Svobodu jako volný prostor možností volby, v jehož rámci může člověk rozhodovat sám o sobě a za sebe sama. Ale jsme vždycky svobodní od vlivu lidí, jejichž názory jsme převzali za své a už si to ani nemusíme uvědomovat? Kde, kdy a od koho jsme konkrétní názor pochytili…
A jak je to v případě, když nesouhlasím se stávající státním zřízením, právním systémem? Mám páky na to, vzepřít se platným zákonům, a jiným záležitostem vynutitelných vládnoucí mocí a z jejich nedodržování vyplývajícím represivním opatřením ? A když už se vzepřu, neohrozí to především a hlavně moji rodinu nebo celou komunitu? Tak jak nám ukázaly např. Lidice a Ležáky…
Je tu také nesvoboda, kterou jsme si způsobili sami. Zlozvyky, závislosti, neschopnost sebeovládání…Podmínění vrozenými danostmi, podmínění výchovou. Nesvoboda daná autoritou, zodpovědnou za výsledky, či důsledky našeho chování – rodiče, šéfové v práci, strážci pořádku…
Vnitřní svoboda
Při vší této vyjmenované vnější nesvobodě, ale máme vždy možnost svobody vnitřní. Zvolit si reakci, zvolit si postoj k dané vnější nesvobodě. zapojit srdce a selský rozum. Nežiju ve vzduchoprázdnu a má práva se vždycky v nějakém bodě setkají s právy druhých.
O tom svědčí i příběh nestora terapie Viktora Frankla. Byl to židovský lékař a vědec, uznávaný primář neurologického oddělení ve Vídni, který rozvinul své učení o smyslu života na základě zážitků z koncentračního tábora v Osvětimi, uprostřed nepředstavitelného utrpení. Myšlenka, tvořící podstatu jeho učení zní: „Je něco, co mi nikdo nemůže vzít. A tím je moje svoboda rozhodovat, jak zareaguji na to, co mi někdo udělá. I když mi vezmou fyzickou svobodu, nikdy mi nemohou vzít svobodu duchovní – vytvořit si vlastní názor, vnitřní postoj – a to je to, na čem ve skutečnosti záleží.“
Mám nárok na absolutní svobodu?
Můžeme být svobodní? Absolutně svobodní? Bez ohledu na své nejbližší, na celou společnost, na závazky vůči životu? Jistě, bylo by to pěkné, ale kdo nás potom bude živit a dotovat, pokud máme pod svobodou pouhou zábavu? Tím bychom přece, mimo jiné, brali svobodu člověku, který by byl ochoten toto pro nás dělat. A přestalo by o být o svobodě. Bylo by to o čirém sobectví. Z naší strany. Pouze brát a nic nadávat. Nehledě k tomu, že zákon setby a žně spolehlivě funguje. Ve smyslu – dostáváš přesně to, co dáváš. Takže nesvoboda – i ta vynucená – může být pro nás to nejlepší, co nás mohlo potkat!
A jak je to s mojí svobodou versus se svobodou lidí, kteří žijí v mé úzké nebo i širší komunitě? Skutečně si mohu dělat co chci, aniž bych omezil svobodu protějšku, aniž bych je nějakým negativním způsobem poznamenal? Mohu si bez skrupulí přivlastnit hodnoty, vytvořené generacemi lidí žijících na daném území? Mohu obtěžovat hlukem, odpady, bezohledností? Jistě, mohu, ale všechno má své důsledky, vynutitelné vyšší mocí než státní. A s tím je třeba počítat.
Jak se v tom teda vyznat a čeho se chytit? Možná by nám bylo dobrým vodítkem následující pravidlo: „Nečiňte druhým to, co nechcete, aby bylo činěno vám“. Tato představa nám může přiblížit, nakolik bychom se cítili svobodní sami, pod tíhou nároků svobody od druhého, stejné vyžadujícího bližního svého.
V jedné náboženské písni se zpívá: „Ať kráčím den co den, jen v Tobě svoboden…“. A o tom to je. Ne absolutní svoboda, ale svoboda v rámci daných mantinelů a vybraných, či nezbytných závazků ve prospěch celého veškerenstva.