Zkoumáme-li vlastní mysl, dříve či později se střetneme s hluboko zakořeněnými zdroji chtivosti, úzkosti, předsudků, nenávisti a žádostivosti, které na světě způsobují spousty smutku a utrpení.

Poctivý člověk na duchovní cestě může dopodrobna vyprávět o letech zápasení s nějakou z forem překážek, rozjitřením mysli, či zablokováním srdce, jež vznikají nejen během meditačního cvičení – pokud meditujete, ale hlavně v životě. Tytéž obtíže popisují křesťanští a židovští mystici, súfisté, hinduističtí jogíni i američtí indiánští kouzelníci.

Představují pro nás výzvu. Každému, kdo svůj život staví na spirituálních základech, dávají základní otázku. Existuje nějaký způsob, jak se jmenovanými problémy  zacházet moudře a dovedně?

Je to hodně o zralosti. Anselm Grün o zralosti píše: „Zralý člověk je ten, který se rozvinul a stal se pro ostatní požehnáním.  Zralost je to, co dělá z osoby osobnost. Je to sjednocení všeho, co je v nás, všech našich schopností a možností, světlých i stinných stránek. Zralý člověk je ten, který je sám se sebou v souladu. Nezmítají jím různé potřeby, netrápí se kvůli nevyužitým možnostem. Vše v sobě sjednotil a stal se úplným. Nerozpadá se do různých rolí. Spousta lidí si dnes připadá rozpolceně, dělí svou osobnost na části a ty užívají podle toho, kde a s kým zrovna jsou. Avšak touží po celistvosti. Člověk zraje, aby měli ostatní podíl na jeho zralosti a mohli se z ní těšit. Mluvit se zralým člověkem je radost. Setkávání s člověkem nezralým je proti tomu spíše obtížné.

Se zralými lidmi je to stejné jako se zralými plody. Cítíme se s nimi dobře. Vnitřní jednota jejich osobnosti šíří příjemnou atmosféru i mezi lidmi, s nimiž zrovna jsou. Jejich celistvost působí jednotící silou na ostatní.“

Oproti tomu nezralý člověk nerozřešil a nezaintegroval své infantilní sklony a komplexy. Jeho mysl se nesnažila čelit svým podpovrchovým zvykovým sklonům. Takový člověk nejspíše tráví život více či méně nevědomým přehráváním svých nezpracovaných negativních a rozporuplných tendencí a jejich promítáním na vhodné objekty. Takové žití posiluje negativní stránky mysli a posléze bytí. Teprve postupným dozráváním – prací na sobě – jsme si schopni a ochotni připustit, že to, co se nám děje vychází z nás a ne od partnera, rodičů, sousedů či vlády.

Je to náš strach, naše nedostatky, zlost, odpor, naše nechuť vidět to, co je skutečně ve hře. Pocit, že jsme jen bezmocnou hříčkou vnějších sil, nepramení z toho, že by nás takové síly skutečně ovládaly, ale z toho, že se necháme ovládat svými zvyky. A právě tyto zvyky se projevují jako zdánlivě vnější síly.

Abychom pokročili dále, je třeba něco dělat pro své vysvobození ze sevření zvykových sklonů – to znamená především snažit se o skutečné sebepoznání, rozvinout schopnost poctivě a opakovaně posuzovat svoje myšlenky, slova i skutky, učit se stabilizovat mysl a posléze směřovat ji správným směrem. Rozvíjet čistotu myšlení, vnitřní svobodu, spokojenost a zdravé sebevědomí. To vše je v našich silách. Lze se to postupně naučit.

Další rada zní – jednej proti.  Když je tvým problémem například lakota – jednej štědře. Jdi cestou malých kroků a každý den něčím malým obdaruj své bližní. Může to být věc, ale i čas nebo třeba věnování pozornosti.

Zásadní je ale také uvědomění, že trvalého pokroku lze dosáhnout pouze trpělivou a vytrvalou prací na čištění mysli, řeči i chování.

Pokračování.