JAK SI LIDÉ HRAJÍ

Všichni máme sklony hrát psychologické hry. Společenské hry v běžných situacích, manželské hry s našimi partnery, soutěživé hry s našimi známými, sexuální hry se zástupci druhého pohlaví.

Zakladatel transakční analýzy Eric Berne (1910–1970) nám nám vysvětluje  v  knize Jak si lidé hrají nevědomé manipulace, které jsou součástí našich vztahů. Napsal řadu knih, z nichž nejslavnější je právě  tento titul,  ve kterém Berne tyto hry popsal, rozebral a umožnil nám porozumět tomu, co se skutečně děje mezi lidmi, během základních sociálních interakcí. V této knize se  zájem soustřeďuje na podvědomé hry, jež formou dvojitého přenosu bezpečně provozují bezúhonní lidé, kteří si to ani plně neuvědomují. Takové hry jsou nejdůležitějším aspektem společenského života na celém světě.

KLASIFIKACE HER

Použití termínu „hra“ by nemělo nikoho mást, hra nemusí mít nic společného s legrací nebo s potěšením. Jsou hry jemné nebo násilné. U narušených lidí se mohou projevit postupné fáze hry. Takový člověk se pustí do pružné, uvolněné a jemné formy hry „To je hrozné viďte?“ prvního stupně a pak postupně může přejít do nepružné, úporné a tvrdé třetí fáze.

Jednotlivé fáze hry jsou:

• Hra prvního stupně, která je pro okolí společensky přijatelná.
• Hra druhého stupně většinou nepůsobí trvalou nenapravitelnou škodu, hráči ji však provozují raději v ústraní, mimo dosah veřejnosti.
• Hra třetího stupně se hraje na výdrž a končí buď na chirurgii, v soudní síni, nebo v márnici.

Hry se člení podle spousty dalších faktorů:

l/ Počet hráčů: dvoučlenná hra (Frigidní žena) až vícečlenná hra (A nemohl byste — Ano, ale).

2/ Užívané rekvizity: slova, peníze…

3/ Klinické typy: hysterický, obsedantně kompulzívní, paranoický, depresivní.

4/ Zóna: orální (Alkoholik), anální (Kazisvět), falická (Ať si to spolu rozdají).

5/ Psychodynamika: antifobická (Kdyby nebylo tebe), projektivní (Rodičovské sdružení), introspektivní (Psychiatrie).

6/ Instinkty: masochistický (Kdyby nebylo tebe), sadistický (Kazisvět), fetišistický (Frigidní muž).

ZISK ZE HRY

Psychologické hry lidé hrají kvůli zisku, který ze hry inkasují. Zisk stanovuje, jak hra přispívá k vnitřní psychické stabilitě, určuje, jak se vyhnout situacím, které jsou zdrojem úzkosti nebo intimity a charakterizuje typ pohlazení, jaké hra poskytuje zúčastněným stranám.

UKÁZKA Z KNIHY: 

 „DOBRODINEC“

Pana Lišku nutí určité pohnutky k tomu, aby neustále někomu pomáhal. Možná že činí pokání za nějaký starý hřích nebo zakrývá nějaký současný přestupek nebo si chce nadělat přátele, aby jich později mohl použít, nebo si potřebuje upevnit svůj prestiž. Ale prověřuje-li někdo motivace jeho činů, musí mu za ně vzdát také patřičnou úctu. Koneckonců, lidé někdy zakrývají staré prohřešky také tím, že páchají ještě horší skutky a snaží se přimět své bližní k povolnosti spíše vyvoláváním strachu než velkorysostí a často dávají přednost špatným způsobům před dobrými.

Někteří „dobrodinci“ se zajímají více o soutěžní prvky dobročinnosti než o ni samu: „Já jsem věnoval více peněz (uměleckých předmětů, hektarů půdy) než vy.“ Jsou-li však prověřovány jejich pohnutky, musí se i v takovém případě přiznat, že jejich soutěžení je konstruktivní, vždyť je na světě tolik lidí, kteří provádějí raději nekalou soutěž.

Většina lidí (nebo národů), kteří si hrají na „Dobrodince“, mají přátele i nepřátele a pravděpodobně ti i oni pokládají své city za oprávněné. Nepřátelé útočí na motivace jejich činů a bagatelizují je, zatímco přátelé jsou „dobrodincům“ za prokázané dobro vděčni a snaží se bagatelizovat jejich pohnutky.

Proto takzvaná „objektivní“ diskuse o této hře není prakticky možná. Lidé, kteří o sobě prohlašují, že jsou nestranní, dají brzy najevo, vůči komu nebo čemu jsou nestranní.

Tato hra jako manévr určitého vykořisťování tvoří základnu velikého množství „veřejných vztahů“ ve Spojených státech. Klienti jsou však rádi, když se do téhle hry zapletou, a proto se pravděpodobně jedná o tu nejpříjemnější a nejkonstruktivnější komerční hru.

V jiných souvislostech se „Dobrodinec“ vyskytuje ve zcela zavrženíhodné formě jako tříčlenná rodinná hra, v níž otec i matka usilují o přízeň svého potomka. Ale i zde je třeba zdůraznit, že volbou „Dobrodince“ se hráči zbavují určitého podezření, protože by si jinak mohli vybrat kterýkoliv z velmi nevhodných způsobů soutěžení — například: „Mamičku bolí hlava mnohem víc než tatínka“ nebo „Proč máš tatínka radši než mne?“

Pokračování