TRANSAKČNÍ ANALÝZA-ZÁKLADNÍ POJMY

Pro pochopení psychologických her nejdříve trochu teorie z  oboru transakční analýza.

Berne vycházel ze životních zážitků, především z raného dětství, na jejichž základě si vytváříme postoje k sobě i k okolí – tak zvané základní životní pozice.

Já jsem OK – Ty jsi OK

Já nejsem OK – Ty jsi OK

Já jsem OK – Ty nejsi OK

Já nejsem OK – Ty nejsi OK

Pro každého jedince je typická jedna z těchto čtyř pozic a ovlivňuje jeho prožívání, myšlení a chování.

Dalším důležitým pojmem je Ego-stav, který je základní jednotkou modelu osobnosti v transakční analýze. Rozumí se jím soubor vzájemně propojených myšlenek, pocitů a způsobů chování. Berne definoval tři druhy  ego-stavů, které nazval Rodičovský (Kritický a Pečující Rodič), Dětský (Svobodné a Reagující, Přizpůsobené Dítě) a Dospělý ego-stav. Rodič se stará a určuje pravidla, Dospělý zpracovává informace a Dítě je závislé na druhých nebo se orientuje na vlastní potřeby.

Jinými slovy jsou Ego-stavy také:

Rodič – společenské normy, tak jak byly převzaty od rodičů, předsudky, vzory chování;

Dospělý – schopnost hodnotit a vybírat podle svého nejlepšího vědomí – tady a teď;

Dítě – emoční zkušenosti; spontaneita, ale i „vynucená“ poslušnost

Životním scénářem se rozumí nevědomý životní plán vytvořený v dětství, který vznikl jako nejlepší strategie pro naplnění potřeb a přizpůsobení se nárokům rodiny, či daného prostředí. V dospělosti je aktivován stresovými situacemi a člověk ho nevědomě automaticky přehrává, což mu často přináší problémy.

Transakční analýza je postavená na tom, jak spolu lidé komunikují a co se mezi nimi během komunikace děje. Transakce je základní jednotkou komunikace a skládá se z podnětu a reakce. Reakce jednoho se stává podnětem pro druhého a tím se může rozvinout proces komunikace. Komunikace je považována za řetězec transakcí.

SOCIÁLNÍ POTŘEBY

Transakční analýza popisuje tři základní skupiny sociálních potřeb.

• Potřebu struktury:

Struktury, které se opakují, poskytují jistotu. Berne utřídil možnosti, jak strukturovat čas a seřadil je podle intenzity emocí:

Stažení se  – rituály – zábava – aktivita – psychologické hry – intimita (blízkost)

Řazení nepředstavuje hodnocení ve smyslu lepší nebo horší možnosti trávení času.

• Potřebu stimulace:

Jedná se o potřebu povzbuzujícího a vzrušujícího dráždění smyslů jako jsou doteky; sluchové stimulace – hudba, vodopád, šelest listí…; zrakové podněty – vnitřní a vnější obrazy, barvy, tvary; chutě a vůně – jídlo, parfémy, bylinky, koření…

• Potřebu uznání:

Berne chápe život jako výměnu uznání mezi lidmi, především věnování pozitivní pozornosti, která energetizuje a přináší radost ze života. Škodlivá je např. předstíraná pozornost, která je třeba nástrojem manipulace, není míněna vážně nebo je vyumělkovaná.

Náhradní uspokojení

Nedojde-li k uspokojení potřeb, lidé většinou hledají uspokojení náhradní. Například lásku nahradí stimulace. Nebo je nedostatek v jedné oblasti řešen nadbytkem jinde, což vede ke vzniku závislostí. Hry v tomto kontextu nahrazují prožívání hlubokých důvěrných vztahů. Suplují naplnění primárních lidských potřeb v sociální oblasti. Jsou ale vnímány jako dysfunkční způsob mezilidského chování a komunikace, ve kterém je vždy nějaký skrytý motiv. Člověk hru hraje bez vědomí Dospělého a má tendenci opakovat stejné způsoby chování, které ve finále vedou k nepříjemným pocitům všech zúčastněných.

UKÁZKA Z KNIHY:

HRA „A NEMOHL BYSTE? – ANO, ALE“

„Tato hra zaujímá v analýze her zvláštní postavení, protože byla vlastně původním podnětem pro utvoření koncepce her. Jedná se totiž o první hru, která byla vyňata ze svého sociálního kontextu a jako nejstarší předmět příslušné analýzy patří mezi ty hry, jež byly nejlépe pochopeny. Nejčastěji se s ní setkáváme ve společnostech a skupinách všeho druhu včetně skupin psychoterapeutických. Následující příklad poslouží k ilustraci jejích hlavních charakteristik:

Lišková: „Můj manžel si vždycky vezme do hlavy, že všecky opravy v domě udělá sám, ale pokaždé to nějak zvorá.“

Beránková: „A nemohla byste ho poslat do nějakého kursu pro domácí kutily?“

Lišková: „Ano, ale když on na takové věci nemá čas.“

Myšáková: „A nemohla byste mu koupit nějaké pořádné nástroje?“

Lišková: „Ano, ale on by s nimi stejně neuměl zacházet.“

Srnková: „A nemohla byste ty opravy svěřit odborníkovi?“

Lišková: „Ano, ale to by nás přišlo strašně draho.“

Vydrová: „A nemohla byste se prostě smířit s tím, jak to manžel udělá?“

Lišková: „Ano, ale to by nám to jednoho dne mohlo všecko spadnout na hlavu.“

U takových dialogů je typické, že po nich následuje ticho. Někdy se stává, že trapné mlčení přeruší paní Volková, která prohodí něco jako: „To máte holt mužské. Každý by chtěl pořád dokazovat, jak je nepostradatelný.“

ANEBY může hrát libovolný počet lidí. Iniciátor předloží nějaký problém a ostatní začnou navrhovat řešení začínající slovy: „A nemohla byste…?“ Paní Lišková má však pokaždé připravenou námitku: „Ano, ale…“

Dobrá hráčka může podle libosti odrážet ty ostatní tak dlouho, dokud se nevzdají, načež vyhrává.

V některých situacích musí paní Lišková odmítnout tucet i více návrhů, aby dosáhla zahanbeného mlčení; to je totiž znamením jejího vítězství a zároveň uvolňuje scénu pro další hru podle výše uvedeného vzoru, tj. umožňuje paní Volkové, aby přešla na „Rodičovské sdružení“ typu „ti nemožní chlapi“. Jelikož všechny návrhy — až na vzácné výjimky — bývají odmítnuty, je nabíledni, že tato hra musí sloužit jiným, postranním úmyslům.

ANEBY se nepěstuje proto, aby splnila předstíraný účel (DOSPĚLOU potřebu informací nebo řešení), ale proto, aby DÍTĚ dosáhlo sebejistoty a zadostiučinění. Stručný popis hry může vyvolat zdání o její DOSPĚLOSTI, ale podíváme-li se na její skutečnou podstatu, vidíme, že Lišková se předvádí jako DÍTĚ, jež je neschopné vyrovnat se se situací; proto se ti ostatní vžívají do rolí vševědoucích RODIČŮ, kteří dychtí po tom, aby jí prospěli svou moudrostí.

Paní Lišková bude mít proti všem uváděným návrhům stejně námitky, i když některé z nich už sama dříve vyzkoušela. Účelem hry totiž není návrhy přijímat, ale odmítat je. Je sice pravda, že za vhodných okolností si každý rád takhle zahraje, protože to usnadňuje uspořádání času, avšak pečlivá studie jedinců, kteří této hře zvlášť holdují, odhalí několik zajímavých poznatků. Pro takový druh lidí je charakteristické především to, že mohou hrát a také hrávají se stejnou obratností na kterékoliv straně. Tato schopnost přehrávat se z jedné role do druhé se vyskytuje ve všech hrách. Hráči ze zvyku dávají přednost jedné roli před druhou, ale jsou schopni převzít a ve stejné hře ochotně vytvořit jakoukoliv roli, jestliže to je z nějakého důvodu žádoucí.

ZISK ZE HRY: získání sebejistoty, možnost vyhnout se kapitulaci, opozice vůči tomu, že „Kdekdo myslí, že je chytřejší než já.“

TRANSAKČNÍ ANALÝZA A DRUHY HER

Životní hry

nabízejí příležitost k životní kariéře a mohou s větší pravděpodobností zasáhnout i do života poměrně nevinných diváků – např. „Alkoholik“, „Dlužník“, „Kopejte do mne“, „Vidíš, k čemu jste mě dohnali?“, „Počkej, ty darebáku –  já ti ukážu!“ a další odvozené varianty.

Manželské hry

Téměř každá hratvořit základnu manželského a rodinného života, ale některá z nich, jako například „Kdyby nebylo tebe“, se lépe rozvíjí, nebo zas „Frigidní žena“ se déle toleruje pod legální ochranou dohodnutých intimních vztahů. Manželské hry se ovšem podle potřeby dají oddělit od sexuálních her, o nichž pojednává zvláštní kapitola. Mezi hry, pro něž je charakteristické, že se v nejrozvinutější formě projevují v manželských vztazích, patří „Kout“, „Soud“, „Frigidní žena“ a „Frigidní muž“, „Otrokyně“, „Kdyby nebylo tebe“, „Vidíš, jak se obětuji“ a „Drahoušek“.

Ve hře „Frigidní žena“ manželka odmítá intimní styk s manželem s odůvodněním, že „je jako všichni muži – že mu jde jenom o sex“. Manžel se postupně smíří s tím, že „nic nebude“, ale manželka na jeho nezájem reaguje provokací a sváděním. Manželů další pokus o sblížení končí zase jejím „já toužím po trošce něhy a ty myslíš zase jen na sex“. K ukázce je třeba dodat, že oba partneři přistupující na tuto hru, podvědomě skrývají strach z intimity.                                                                                                         

Společenské hry

Společenské události slouží k zábavě,  ale jak se postupně přítomní seznamují, začínají se rozvíjet hry. Mezi nejčastější hrané společenské hry patří: „To je strašné, že?“, „Kazisvět“, „Vrták“ a „A nemohl byste – Ano, ale“.

„Vrták“ je zdrojem každodenních drobných nepříjemností. Vychází z dětského postoje „Jsem úplně na nic“, který se může změnit v obranný rodičovský postoj „Oni jsou úplně na nic“. Z hlediska transakce je pro hráče důležité, aby dokázal platnost druhé teze. Proto se Vrták necítí dobře v přítomnosti nové osoby, pokud neobjeví, v čem spočívá jeho vrtáctví. Nejtvrdší forma této hry se může stát totalitní politickou hrou, do které se vloží autoritativní osobnosti, s vážnými historickými následky.  

Sexuální hry

Slouží k tomu, aby aktéři využili sexuálních impulsů nebo se jich zbavili. Uspokojení pohlavního pudu je zde nahrazené záměrným konáním, které je vyvrcholením hry,. Patří sem hry typu „Nech si to spolu rozdají“, „Perverze“, „Hra s ohněm“, „Hra s punčochou“ a „Kravál“. Iniciátorem hry je většinou žena.

„Nech si to spolu rozdají“ využívá zásadně ženskou psychologii, může být romantickým manévrem, žena při něm vyprovokuje dva muže k boji a přislíbí jim, že se vzdá vítězi. Když zápas skončí, splní slib a žije se svým druhem šťastně až do smrti. Hru můžeme mít i jako komickou variantu. Žena postaví proti sobě dva muže, a zatímco o ni bojují, uteče s třetím.

Hry z podsvětí

Do této kapitoly řadíme tvrdé formy her, které jsou buď na hranici zločinu nebo k němu směřují, jako např. „Zloději a policajti“, „Jak vzít roha?“, „Teď ho veznem na hůl“.         

Hry v poradnách

Hraní her se uplatňuje také v poradnách všeho druhu, proto je důležité, aby analytik her dokázal hry hrané v poradnách odhalit.

Neškodné hry

Jako můžeme nazývat ty hry, jejichž společenský přínos převažuje nad složitostí jejich motivací, zvláště, když se hráč vyrovnal s těmito motivacemi bez malicherností nebo cynizmu. To znamená, že neškodná hra na jedné straně působí dobro ostatním účastníkům, na straně druhé prospívá i aktérovi hry.

Patří sem  „Odborník na dovolené“, „Kavalír“, „Dobrodinec“, Všeuměl“, „Ještě budou rádi, že mne poznali“.