1) TOUHA PO SMYSLOVÝCH ROZKOŠÍCH – příjemné zrakové podněty, zvuky, vůně, chutě, tělesné vjemy, mentální stavy.
Těšit se z obohacujících zážitků není nic špatného. Je hezké je mít vedle obtíží, se kterými se v životě setkáváme. Požitky nás však ohlupují a obelstívají. Vedou nás ke způsobu myšlení v intencích „kdyby tak“: „Kdybych tak měl dobrou práci“, „Kdybych tak mohl najít ten pravý vztah“, „Kdybych měl správné vlastnosti“,…byl bych šťastný.
Učíme se, že budeme-li mít rychle jeden za druhým dostatečné množství příjemných zážitků, náš život bude šťastný.
Naše společnost je mistr v kladení léček: „Kup si tohle, oblékej se jako tamten, jez toto, jednej jako tenhle, měj tamto…a pak i ty budeš šťastný.“
Není nic špatného na radosti z příjemných zážitků a není třeba je zavrhovat a dočista se jich vzdávat. Ve skutečnosti však neuspokojí srdce. Na okamžik sice prožíváme radost, příjemnou chuť či pocit, ty však poznenáhlu pomíjejí a s nimi se rozplývá i pocit štěstí. Pak nezbývá než přistoupit k dalšímu zážitku. Celý proces se může stát velmi únavný a prázdný.
Problémem není předmět touhy, ale energie mysli. Energie touhy nás nutí vstát a vyhledávat, co danou touhu uspokojí. Toužící mysl je bolestivá sama o sobě. Jde o samo obnovující se rozpoložení mysli, které nám nedovolí být tam, kde jsme, protože saháme po něčem jiném někde jinde.
A i když nakonec dostaneme, co jsme chtěli, chceme víc nebo něco jiného, jelikož zvyk chtít je velmi silný. Jde o jakýsi dojem zabraňující nám prožívat radost z vlastní přirozené úplnosti. Že být tady a teď není dost, že jsme jaksi neúplní.
Nikdy nejsme spokojení. V širším měřítku jde o stejný zdroj, z něhož se ve světě vytváří pustošivá spoušť lidí, toužících, konzumujících, hromadících prostředky a ve válkách bojujících za to, mít víc a víc – víc požitků a víc pocitu bezpečí – který takto není nikdy naplněn.
Indové říkají, že když kapesní zloděj potká svatého, vidí jenom jeho kapsy. Chtění zkresluje a omezuje naše vnímání; určuje to, co vidíme.
Tlak touhy dokáže zatemnit mysl.
2) ODPOR, NENÁVIST, VZTEK A ZLOVŮLE
Zatímco toužení a chtění nás dokáže oklamat – energie vzteku a odporu je průhlednější – její charakter nepříjemnosti je očividný. Zlost a nenávist jsou obvykle pociťovány jako bolestivé. Na chvíli v nich můžeme nacházet zalíbení, uzavírají však naše srdce. Mají příchuť palčivosti a napjatosti, kterých se nemůžeme zbavit.
Zlostní můžeme být i k něčemu velmi vzdálenému nebo minulému – což nemůžeme nijak ovlivnit. Dokážeme se rozzuřit i na představy – na něco, co se vůbec nestalo. Jestliže je vztek v mysli silný, dokáže zabarvit celé naše prožívání života. Zlost dokáže být zdrojem utrpení v naší mysli i v životě, v našem jednání s druhými a ve světě vůbec.
DALŠÍ FORMY ODPORU – STRACH, KRITIZOVÁNÍ A NUDA
Nuda vyvěrá z nedostatku pozornosti. Jsme znudění, protože nám není po chuti to, co se zrovna odehrává, a proto tomu nevěnujeme pozornost. Nejsme v přítomném okamžiku. Strach vyplývá z pocitu ohrožení. Problémem ale je, že ohrožení ve většině případů není reálné – existuje pouze díky našemu negativnímu postoji k lidem nebo k situacím. Kritizování vzniká srovnáváním a posuzováním. Je samozřejmě rozdíl mezi vhodnou a oprávněnou kritikou a neustálým odporem vůči všemu a všem. Zde je dobré „vyjmout nejdříve trám ze svého oka, než začnu upozorňovat na třísky v očích svých bližních.“
Pokračování
Použitá literatura:
KORNFIELD J. : Cesta srdce. Eminent, 2004; KORNFIELD J., GOLDSTEIN J. : Hledání srdce moudrosti. Eminent, 2004.